Satirický příběh: Jak nevidět dějiny objektivně, když jsme jejich součástí
Můj děd přijal radost z prvního očekávání zodpovědně. Oznámil babičce, že s platem vrátného sic u význačné společnosti, jakou byl Voříšek a syn, dlouhodobě nejspíš neudrží stejnou životní úroveň.
„Jakou úroveň? Je válka, žijeme, jsme zdraví a to je to nejdůležitější,“ řekla Alžběta, ale pak z ní stejně postupně vyšlo, že v těch duchnách, které má na půdě a o nichž pořád tvrdila, že jsou pro strejčka Příhodu, má pozašívané své bohatství: dědictví po Aloisovi Kozderkovi. To, co on sám již dříve zašíval před daňovým úřadem a před svou manželkou, ale i babiččiny našetřené penízky od sentimentálních návštěv, které jí ženatí pánové poskytovali, aby ulehčily jejímu bolavému srdci, když tak znenadání přišla vlast o jednoho ze svých loajálních důstojníků. Pravdou je, že Alois Kozderka přišel o svůj život v průběhu pravidelné technické údržby své osobní zbraně. Babička byla vždycky spořivá, a proto se nikdy její děti neměly zle.
Pak přišel konec války.
A s ním hodně zmatků, přehmatů a nových hrdinů. Hlavně ty s nůžkami a žiletkami, co na veřejnosti holily kolaborantským ženám hlavy, aby je co nejvíce ponížili. Můj děda říkal, že ženám a dětem by se nikdy nemělo ubližovat. Děti jsou nevinné, co by mohly mít s krutostmi války společného! Vždyť to byly právě ony, které ty černé dny dokázaly rozjasnit. O těch, které plivaly na Židy, čmáraly na jejich obchody, nadávaly, říkal, si musíme uvědomit, že to primárně nebylo z jejich hlavy. To se jen opičily po dospělých, protože žádné dítě nechce být za hlupáka. A ženy? Ty jsou buď nádherné, a tak jim nezbývalo nic jiného, než kolaborovat s nepřítelem dobrovolně nebo po zlém, a nebo tuctové, a ty pak těm krásným jen záviděly. Žádná si nemá co vyčítat; jsou tu proto, aby byl život krásnější a lidstvo nevyhynulo. Holit jim hlavy až do krve je projev největšího barbarství. Tak mi to děda vysvětlil a já jsem neměl důvod o tom pochybovat.
Můj děda se po válce začal víc angažovat do politiky. Chtěl změnit svět k lepšímu, abychom se mohli ubírat jediným správným směrem, a to na východ po vzoru Sovětského svazu, kde už se prý smazal rozdíl mezi bohatými a chudými a všichni si byli rovni.
A tak se v roce 1948 Voříšek a syn přejmenovaly na Textilní závody Československo-sovětského přátelství a můj děda se v nich stal ředitelem. Nikoho lepšího a zkušenějšího si vybrat nemohli. Měl ideální dispozice pro zvládání této důležité funkce. Jednak znal firmu mnoho let, a přitom se nezpronevěřil tím, že by se paktoval s vykořisťovatelem. Znal také všechny lidi a některé souvislosti, které leckomu unikaly. Měl konexe a byl ve straně.
Přesunul se tak během velmi krátké doby z přízemí do nejvyššího patra. S důležitou funkcí narůstala práce a časové vytížení. Hlavně to druhé. Zprvu dědeček sliboval, že nebude svou rodinu šidit, ale brzy přestával své předsevzetí zvládat. Práce, podnikové schůze, schůze strany a valnou část časového vytížení mu bohužel stejně tak zaměstnávala sekretářka Tereza, jeho objevená česká Marlene Dietrich.
Těžko by mu to mohl mít někdo za zlé: Vždyť přece měl již dávno v plánu ji najít. Jestliže mu během toho hledání vstoupila jiná žena a tři děti do cesty, to prostě nejde jen tak vymazat. Snažil se to Tereze také podle všeho vysvětlit. Velmi rád by jí obětoval veškerý volný čas, jak by si zasloužila, ale vyjma stranických a pracovních povinností tu měl přeci také zákonitou manželku. Tereza sdílela pochopení, babička však nikoliv. Domluvila dědečkovi, že pokud nepřeruší kontakty se svou sekretářkou, vytáhne prý nějaká esa z rukávu, která by mohla soudruhy zajímat.
Děda doznal, že babička operuje skutečně silnými argumenty a překonal babiččiny představy. Sekretářku Terezu si brzy odvezla černá Tatra 603, tehdy opravdu krásný nový reprezentační vůz z Kopřivnice, jehož za celou svou historii do roku 1975, kdy jsem se narodil já, bylo vyrobeno krásných 20 422 kousků. A od té doby o Tereze nikdo neslyšel.
Děda nikdy nebyl troškař, a pokud mu o něco šlo, tak vše dělal s maximální pečlivostí. Jednou se prý na Terezu zeptala moje teta Julie. Bylo jí tak dvanáct a půl roku. Terezu dobře znala, protože občas po škole zaběhla za svým otcem do podniku, kde byla všemi vítána a rozmazlována; Julie byla vždycky v kolektivu oblíbená. Kdo nesdílel toto obecné stanovisko, s tím si to Julie uměla velmi rychle vyjasnit. Takže nikdy neměla trvalé nepřátele. Terezu si zamilovala, stejně jako ona ji. Lichotilo jí, když jí říkala, že by se dokázala o tak hezkou holčičku taky postarat, že by zvládla i víc jak tři děti, že neexistují překážky, aby mohla být se svou láskou šťastná a zároveň být příkladnou socialistickou matkou. Julie sice neměla ponětí, že takto celou dobu směle hovořila o ní a jejich sourozencích, nicméně obě byly parádnice a to je nejvíc spojovalo.
Tereza často od svého ctitele dostávala třpytivé dárky, šátky, rukavičky nebo jiné pěkné věci, a Julie si je ráda zkoušela. Nechápala, proč byl děda v rozpacích, když jednou v roztržitosti vstoupil do kanceláře a sotva řekl „Terezko“, hned s bodavým pohledem zíral na naparáděnou slečnu za kancelářským stolem, která však nebyla jeho sekretářkou, nýbrž dcerou. Všechny ty věci mu byly blízce povědomé a děsilo ho i to, jak jsou si s Terezou podobné. Spíš jako by to byly sestry. Tereze bylo něco kolem dvaceti, ale Julie byla ještě dítě.
Pokračování na další stránce.
