Satirický příběh: Jak nevidět dějiny objektivně, když jsme jejich součástí
A pak přišla později několikrát do podniku a místo krásné slečny asistentky tam seděla opuchlá paní s umělým drdolem a namalovanou pihou každý den na jiném místě své tučné tváře. Nejprve dostala odpovědi, že Tereza je nemocná, pak na dovolené a pak zase nemocná, až se jednoho večera zeptala svého otce. A protože Jiří Renut byl perfekcionista, s naprosto chladnou tváří, aniž by ji odtrhl od čtení Rudého práva, konstatoval: „Tereza už u nás nepracuje, stále si stěžovala, že na ni od okna pořád nepříjemně praží. Bylo jí to pro ni velmi vyčerpávající. Teď se nachází na místě, kde už na ni žádné slunce pražit nebude. To mohu s čistým svědomím zaručit.“
A konec. Tím uzavřel rozhovor.
Když si skládám ty dílky k sobě, možná není od věci také připomenout, že Julie mému otci, svému o dva roky mladšímu bráškovi Mirkovi, dávno před tímto večerem vyprávěla, jak zaslechla mezi rodiči hlučný rozhovor. Původně se obávala, že probírali její školní chování a že tedy nejspíš už konečně muselo vyjít najevo, jak řeší některé své třídní konflikty. Bylo to totiž v tentýž den, kdy jednoho spolužáka, Radima Macinka, kolektivně s dalšími pionýry svázali ke stromu v parku u školy a házeli po něm shnilé kusy zeleniny. Macinko se sice zpočátku bránil, ať toho nechají, že si jich stejně nikdy nevšímá, ať si ho tedy také oni nevšímají, ale brzy to vzdal, protože pochopil, že když je synem kulaka, musí už tak nějak předpokládat, co ho každý den bude čekat.
Jenže čím bedlivěji Julie poslouchala, tím si byla jistější, že její neoblíbená učitelka znovu nezvládla naplnit svoje omílané výhružky, jak opravdu, rázně a disciplinárně zavolá rodičům a jednou pro vždy jí zatne tipec. Julie věděla, že učitelka Barbora Konopková není žádná hrdinka, ale holt na jevišti života nefigurují jen samí silní jedinci, ale je potřeba obsadit i role outsiderů.
Nicméně při poslechu hádky rodičů si značně obohatila svou slovní zásobu, kterou následně druhý den také při jedné z dalších konfrontací využila. Bohužel ji zaslechla i Barbora Konopková a okamžitě si zavolala Julii do kabinetu. Zeptala se jí, zdali ví, co znamenají všechna ta slova na „p“ a „č“ a „k“.
„Na půdě této školy už nikdy takhle mluvit nebudeš, Renutová, toto jsou protisocialistická a protisovětská slova a jsou ostudou každého socialistického člověka! Takhle ten mír a beztřídní společnost nikdy nevybudujeme! Kde jsi je prosím tě vůbec slyšela?“
„U našich včera v ložnici,“ řekla drze.
Barbora Konopková polkla na sucho, zaznamenala jakési nepříjemné škubnutí u levého oka až k spánkové kosti, narovnala si brýle a pokračovala. „To jistě tvůj soudruh otec a tvá soudružka matka probírali téma, jaká hanlivá slova používají záškodníci a jak proti tomu bojovat. A proto ty nenič jejich boj proti antisocialistickým živlům svou neznalostí. Používej jen taková slova, jejichž význam je ti zřejmý a která nedehonestují nikoho z našeho soudružského kolektivu.“
Nutno dodat, že Barbora Konopková možná měla v sobě kus hrdiny nebo se mohlo jednat jen o pozdní projev krize středního věku, nicméně Pražské jaro bylo to poslední, co ve své vlasti zažila. Někdo by mohl říct, že před padesátkou je člověk už klidnější a rozumější, nedělá blbosti, a proto by ani nenasedl do auta ke svým dvěma dcerám, k drobnému vnoučeti v zavinovačce s šestitýdenním rodným listem a k muži jedné z nich, který to celé řídil, aby se takto vtěsnaní v nespolehlivém voze, vydali do Západního Německa. Byla to její druhá výprava po podobné ose. Když se vracela z nuceného nasazení z Třetí říše domů, tak si slíbila, že se do Německa už nikdy, nikdy, nikdy nevrátí. Muselo skutečně uběhnout dvacet let, aby o tom začala silně polemizovat, a pak ještě pár, aby své rozhodnutí mohla s rodinou uskutečnit.
Ale o tom se Julie ani nedozvěděla. Když bouřilo Pražské jaro, bylo jí 28 let, měla dvě děti a docela jiné starosti, než myslet na své dětství a základní vzdělání. Na Barboru Konopkovou zapomněla už dávno.
Martina Boučková
