Bystrost a důvtip se malým nevyhýbá, od Velkých někdy zbytečně očekává

Na to, že žena neměla žádné boty běhala po kamenité cestě podél plotu docela rychle. Honorus jí přesto dohonil a zachytil za paži.

„Nebojte se mě. Já vám nechci nic udělat. Jsem jen zvědavý.“

„Budu se muset odstěhovat?“

„A kdo vám to říkal? Jen mi vysvětlete… Jak to, že o vás nic nevíme?“

Z ženina výrazu bylo jasné, že její bydliště není tak tajné, přece o něm musí vědět personál, starající se o zahradu. Ale už se tato informace z nějakého důvodu nedostala až do paláce.

„Jak dlouho tu bydlíte?“

„Nějakou dobu.“ bála se říct cokoliv konkrétního.

„Dobře, tak tu zůstávejte dál.“ Pustil její paži a otočil se k ní zády. Věděl, že tohle gesto ji přivede do rozpaků a nejspíš se za ním obratem vydá, aby se ubezpečila, jak moc to myslí vážně.

„A co za to chcete?“ volala z dálky.

Neotočil se a pokračoval směrem k původní cestě za březovou alejí.

„Pane, pane, slyšíte mě?“ vyběhla, až se postavila před něho. „Pane, pochopte, já nic nemám a nikomu tu nepřekážím.“

„Ale já jsem taky řekl, ať si tu bydlíte dál. Nevidím v tom problém.“

„Opravdu?“ Stále nemohla uvěřit.

Honorus si sedl na lavičku pod jedním ze stromů a nechal svou tvář zalívat slunečnímu paprsky. Žena po chvíli vzala hrábě a pustila se rozpačitě do shrabování posekané trávy. Spíš ale jen chtěla mít Honora na očích.

Když rozevřel list, uložený v kapse, ucítil stín za svým ramenem.

„Schovej se! Co tam děláš?“ zvolala žena, spíš ale mrštně gestikulovala rukama, jako by odháněla roj včel..

Honorus se otočil zády a všiml si, jak se před ním za stromem krčil asi sedmiletý chlapec. A už byla žena u lavičky.

„Promiňte, pane, tohle je opravdu… ale já…“

Natáhla ruku, chlapec ji vzal za prsty, chvíli se dívala na Honora, měl obrovské modré lesklé oči a tak špinavé tváře!

„Váš syn?“

„Ano.“

„A kde je otec?“

„Prosím, neříkejte nikomu nic. Prosím, opravdu vás snažně prosím, nemáme kam jít.“

„Ale už jsem přece řekl.“

„Prosím pane.“

Copak ta žena nemá žádnou důvěru v lidská slova?

Chlapec se pak pustil ženiny ruky a ukazoval jí něco prsty, přičemž vydával podivné zvuky. Honorus pochopil, že je hluchoněmý.

„Ale to je pánovo, to tě nemusí zajímat.“

Třel o sebe prosebně dlaně.

„To není žádná křížovka, ani šifra pro děti. Promiňte, pane, už se to nebude opakovat.“

„Tys poznal, že je to šifra?“ zeptal se chlapce.

Zakýval hlavou a natahoval ruce, aby dostal papír do ruky.

„To ti ale nemohu dát, nezlob se.“

Ale chlapec byl neodbytný a třel dál dlaně úpěnlivě o sebe. Když viděl, že neuspěje, vběhl do domu. Honorus si myslel, že snad šel plakat, ale po chvíli se vrátil z papírem a perem. Honora chlapcovo nadšení potěšilo. Nedával tomu žádné naděje, ale dovolil mu celý text si opsat.

Pak chlapec poklekl na kolena, položil papír na lavičku a díval se na písmena.

„Jestli tam máte šifru, tak on vám ji vyluští,“ řekla letmo jeho matka.

„O tom pochybuji.“

„To máte z nějakého časopisu?“

Zakroutil hlavou.

„Nic mi do toho není,“ dodala, „ale nevím, jak složité byste to musel mít, aby to Acumen nerozluštil.“

Pokračování zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2