Cesta do jižního kontinentu se špehem v patách

Pokračování příběhu království loutek. Předchozí kapitola zde. Vše o knize zde.

Acumen se brzy v balonu nudil. Bylo to sice zpočátku vzrušující dobrodružství, ale po několika hodinách se přejedlo a chlapec potřeboval nějakou aktivitu. Nejraději by se nechal přivázat provazy ke spodku koše a houpal by se ve vzduchu v jakési nebeské houpačce. To mu ale dovoleno nebylo. Stejně tak, aby se vykláněl z koše, skákal nebo zkoušel dělat kotrmelce, jak daleko se zasekne. Nakonec ho zklidnil jen Honorus, který mu vytáhl z batohu knihu, jedinou četbu, kterou si s sebou vzal, neboť předpokládal, že poletí sám. A pak měl s sebou i prázdný sešit, který chtěl vést jako deník své cesty. Nicméně stejně nevěděl, jak začít, i ten podal Acumenovi, zdali neuvede první zápis.

Záložkou mu byla tajná, ale již Acumenem rozšifrovaná zpráva.

„Buďte bdělí! V paláci je zrádce, který je zodpovědný za ztroskotání lodě a smrt vládkyně Mirabilis. Nic se neděje samo od sebe. Nevěřte všemu, co se říká. Najdete-li zrádce, najdete i vraha!“

Chvíli pozoroval text, jako by o něčem přemýšlel. Matka mu již vyprávěla, že před lety, kdy byl Acumen ještě v kočárku, postihl tuto zemi velký smutek. Přehnala se obrovská bouře a země přišla o svou vládkyni. Imperius zůstal již jen v ústraní. A zde poprvé si uvědomil, že text není jen jakousi šifrou pro procvičení bystrosti, ale poukazuje na něco, co se opravdu odehrálo. Moc rád by rozluštil i tuto hádanku, kdo je skutečným viníkem, ale chybělo mu více indicií. A ptát se moc nedovedl.

A tak se začetl do knihy, popisující jakousi dobrodružnou výpravu. A se západem slunka usnul. Pulchram ho přikryla dekou. Honorus ji předal instrukce a šel si také lehnout. Ale nedokázal spát celou noc. Polehával sotva čtyři hodiny, když už byl opět vzhůru, převzal velení a vyčerpaná Pulchram se přitiskla k svému synovi a usnula.

Takto letěli několik dní. Po té Honorus oznámil, že přistanou na ostrovech blízko jižního kontinentu, kde skryjí horkovzdušný balon, a zbytek cesty k pevnině podstoupí na nafukovacím člunu. Když přistáli, vyndali všechna zavazadla a složili plachtu dovnitř balonu. Koš přistavili mezi stromy a společně posbírali řadu širokých listnatých větví, které na něj pokládali, aby ho co nejvíce zamaskovali. Věděli, že to nemusí být stoprocentní a důvtipný člověk by mohl jejich dopravní prostředek brzy odhalit, přesto nemohli nic jiného než doufat, že pro úkryt udělali maximum.

S batohy na  zádech postupovali krajinou až k mořským břehům. Vlny poklidně narážely do břehu plného drobných kamínků. Pobřeží tu bylo odlišné od Orbisu, kde se právě rozkládají slavné Děravé hory. Říká se jim tak pro jejich typický tvar plný škvír, nejednou v průměru větších než je postava člověka. Z dálky připomínají oblíbený sýr. Děti někdy napadají legrační historky, že Děravé hory přišly ke svému vzhledu kvůli hlodavým kamenožravým myším. Taková zvířata však na Orbisu nežijí. Kameny tam sic požírají lapirové, vzhledově připomínající mývaly, ale ti za Děravé hory vskutku nemohou. Konzumují spíše menší vápence, popřípadě se spokojí i se zcela jinou stravou, jakou je kůra stromů nebo kořeny odumírajících dřevin.

Acumen pozvedl oči k nebi a ukazoval na hejno ptáků, které se nad nimi neslo. Jeho pohled oslepovalo ostré slunce, které se odráželo i o hladinu moře.

„A kde chceš vzít loď, Honore?“ zeptala se Pulchram.

Z batohu, postaveném na zemi, vyndal docela malý pevný balíček, který se po stisknutí knoflíku začal pomalu nafukovat ve velký člun. Po té vytáhl skládačku pádel, které pevně spojil ve dva dlouhé kusy.

Položili zavazadla do prostoru člunu, nasedli a vydali se vstříc jižnímu kontinentu.

„Zatím ti všechno vychází, Honore. Nezastihla nás ani jedna bouře a bezpečně jsme i přistáli. Ani se mi nechce věřit, že celý tenhle výlet probíhá tak hladce,“ pochvalovala si Pulchram.

Po ty dny však v jejich rodné zemi tak poklidno nebylo. Avarus netrpělivě očekával jakékoliv zprávy z cest do neznámých končin, a proto i Notitiae byl vybaven řadou lehkých přístrojků s motorkem, pracujícím na principu solární energie. Vzhledově připomínaly poletující semínka stromů pajasanu žlaznatého, prostřed drobná koulička s motorkem, po stranách dvě plochá křidélka s tenkými solárními panely. Ve spodní štěrbině koule byl umístěný mikrofon pro nahrávání krátké zprávy. Výhodou strojku bylo, že mohl letět i v noci, díky načerpané solární energii přes den. Těžko ale zvládal déšť, teplotu pod bod mrazu a už vůbec ne vichřice, tajfuny a bouře. Jakmile se zvedl prudký vítr, lehký přístrojek snadno odnesl jiným směrem a nejednou se díky tlaku větru rozbil nárazem o stromy, skály či budovy. Tempo také nebylo kdo ví jaké, strojek plul vzduchem rychlostí třicet kilometrů za hodinu.

Nic lepšího ale neměli a i za toto dílko mohou být zcela vděčni jen Inventorovi, jenž byl sám jeho autorem. Ale když přiletěl první okřídlený přenašeč zpráv do oken, přitahován signálem zdroje přístroje, hned se v Avarově probudila horlivost být první, kdo si zprávu poslechne.

Nechal si Inventorem instalovat zdroj přímo do předsálí svého pokoje. Jednalo se o velkou krychli, která sice neustále nepříjemně bzučela, za to však jasně zacílila všechny létající strojky přímo k sobě. Přístrojek, kterému dali jméno famalas, jež je slovní složeninou pro zprávu a křídla, pak přistál na její horní ploše a zdroj začal vydávat ještě více dotěrný houkající zvuk, jenž přestal až po té, kdy někdo odejmul přístrojek z jeho plošiny.

Avarus si poslechl zprávu, která nebyla nijak zajímavá; spíš šlo jen o ubezpečení, že Notitiae se již přibližuje pomalu k cíli a předpokládá, že Honorus se svou skupinou přistál s horkovzdušným balonem v oblasti ostrovů poblíž kontinentu. Ale důležité bylo, že ta zpráva byla první. Prokázala, že systém funguje a že ani jeho bratr, ani Notitiae neztroskotali a mise zatím pokračuje dál.

Honorus se svou drobnou družinou musel překonat mořskou úžinu v co nejkratším čase. Sic prve uvažoval, zdali neměli na ostrově nejprve přespat a vydat se na jižní kontinent až s ranní slunkem, nakonec ho ale nadšení z úspěchu hnalo vpřed. A taky pýcha chlapce dospívajícího v muže, aby ukázal Pulchram, jak je na vše připraven. A tak pádloval o sto šest, aby mohli co nejdříve bezpečně zakotvit a vytvořit si bezpečný noční přístřešek a co víc: rozdělat oheň a sníst po několika dnech třeba i teplé jídlo.

Naštěstí na břehu nebylo živáčka. Člun byl nenápadné zelenohnědé barvy a snadno ho skryli mezi stromy. Z batohu vytáhl tenkou černou tkaninu připomínající záclonovinu, kterou po svislé délce přitloukl ke kmeni stromu a podélně připevnil po obvodu člunu tak, že vytvářela jakýsi kužel.

„Ten člun bude dnes pro tebe a tvého syna jakousi provizorní ložnicí a síťovina vás bude chránit před dotěrným hmyzem,“ poznamenal.

„A kde budeš spát ty?“ zeptala se Pulchram.

„Rozdělám tu oheň a pak se zabalím do spacáku a hlavu si rovněž bezpečně zakryji tímto kloboukem se síťovinou až po ramena. Ještě před spaním se všichni natřete tímto krémem,“ podal jim z batohu mast, kterou mu dal na cesty palácový lékař Medicus. „Tento bezpečně odrazuje všechen dotěrný a bodavý hmyz a musíme se mít zejména na pozoru před komáry egyptskými, kteří navzdory svému jménu sídlí i zde na tomto kontinentu. Jsou přenašeči nebezpečného viru Zika, který způsobuje vysoké teploty, vyrážku a bolesti hlavy a kloubů. Chraňme se, aby naši výpravu nezmařily nemoci a úrazy. V těchto krajích jsou životu nebezpečné a ohrožující zdroje velmi nenápadné. Nepodceňujme je.“

Namazali se nelibě vonící mastí a u ohně, který záhy Honorus rozdělal, si vedle sebe usadili zabaleni v dekách. Acumen si ji chtěl opakovaně sundat, protože mu bylo horko, ale stačil jeden výstražný obrázek od Honora, klackem namalovaným v písku, který ukazoval cosi létajícího a pak lebku se skříženými hnáty. Acumen si sic pod tím létajícím tvorem nedovedl představit komára, ale přinejmenším to přiživilo jeho dětskou fantazii tak, že se schoval do deky, až mu koukaly jen oči.

„Zůstaňte u ohně nebo v člunu, podívám se po okolí, zdali neseženu něco k snědku, jinak použijeme ještě naše zásoby,“ zavelel a vydal se mezi vysoké stromy. Nezkušený, ale poučený z různých knih se po pravdě nejvíce bál nenápadných, ale smrtelných hadů.

Největší respekt měl z křovináře sametového, jednoho z nejnebezpečnějších hadů tohoto kontinentu. Přes den se skrývá pod vrstvami spadaného listí či trsů trávy a v noci vyráží na lov. Jeho mláďata dokonce umí šplhat po stromech! A jsou rovněž smrtelně jedovatá jako dospělí jedinci. Takže věděl, že se musí dívat nejen pod nohy, ale i po stromech, zdali někde nečíhá smrtelná past. Jejich jed způsobuje rozklad červených krvinek a rychlý rozklad napadnutých těl. I kdyby člověk uštknutí křovinářem přežil, většinou to znamená, že se musí rozloučit s napadenou končetinou. Buď přijde o nohu, nebo o celý život.

Tato krajina je velmi krásná, bohatá na přírodu a přinášející jakýsi zvláštní pocit prapůvodu života ve své nejčistší podobě. I když lidská rasa podle vědeckých výzkumů přišla z Afriky, tento jižní kontinent přináší jiskru nejpůvodnějšího života jako takového: úchvatného a nebezpečného.

Cítil, jak se celý chvěje a vyděšeně našlapuje po krátkých úsecích. Světlo z pravé strany přitáhlo jeho pozornost. Skryt za kmen stromu spatřil řeku, jejíž břehy byly prorostlé divokou trávou a kde se pohybovala zvláštní zvířata, připomínající obrovské krysy či snad jakési příbuzné bobrů, ale bez ocasu. Netušil, že narazil na skupinku kapybar, ale zamířil kuší na jednoho z menších jedinců a střelil. Roky povinného palácového tréninku se vyplatily. Kapybara spadla na bok a zbytek skupiny se s alarmujícím hlukem rozutekl pryč do vody. Jejich křik mu byl tak nepříjemný, že si musel na chvíli zacpat uši. Měl pocit, jako by mu jejich frekvence chtěla protrhnout bubínky. Snažil se rychle popadnout kořist, ale i když se jednalo ještě o nedospělého jedince, stejně vážil bezmála padesát kilogramů. Takovou hmotnost neočekával, a tak s funěním přehodil kapybaru za krátké tlapy přes rameno a pelášil seč mu síly stačily pryč k břehu.

Srdce mu bušilo jako o život. Ani nedával pozor, zdali ho nepřekvapí jiný vetřelec. Až docela zapomněl na svůj strach z křovináře. A když doběhl k ohništi, odhodil těžkého huňatého hlodavce na zem, poklekl na kolena a hlasitě funěl, až mu z čela stékaly kapičky potu.

„Proboha, co je to za obludu? Vypadá opravdu odporně. Jako by někdo šlechtil prase se psem. Prasopes! To budeme jíst?“

„Několik dní jsme měli jen sušené maso. Zkusíme to. Netuším, co je to za tvora, ale určitě oceníme něco čerstvějšího. Co nesníme, necháme místním mrchožroutům.“

Nařízl huňatou srst a snažil se kapybaru svlékat z kožichu. Pak nožem rozpáral břicho a vytáhl vnitřnosti. Věděl, že nechce zpracovávat celé velké zvíře, na jeho konzumaci by mohl určitě pozvat celou větší rodinu, a tak odřezal jen nějaké větší kusy masa, které napíchal na klacky a nechal prskat nad mírně plápolajícím ohněm.

„Nevím, jestli se mi chce pojídat takovou přerostlou krysu,“ zavrčela Pulchram.

„Neměli bychom si vybírat. Jsme na důležité výpravě a potřebujeme se udržovat při síle a zdraví. Hned ráno bychom se mohli porozhlédnout po nějakém místním ovoci nebo jiné rostlinné potravě.“

Nakonec musela uznat, že maso z kapybary bylo zajímavě chutné. Acumen si obzvláště pomlaskával. Na noc zalezli do své ložnice po černou síťovinou a Honorus se schoval do svého spacáku s kloboukem s ochrannou síťkou přes obličej a krk. Spánek však neměl tvrdý. Noční můry v podobně jedovatých hadů a nebezpečných škorpiónů, kteří se z malých pouštních zvířátek transformovali do studených kovových smrtonosných zbraní, sic stále drobných rozměrů, jej stále probouzely. Ráno cítil, jak ho bolí hlava, a tak se smočil v mořských vlnách, které ho rychle probraly k životu.

Pokračování zde.

Martina Boučková