Geniální plán, zlá myšlenka a spiklenecká odveta

Pokračování příběhu království loutek. Předchozí kapitola zde. Vše o knize zde.

Avarus si za velmi krátkou dobu zvykl, jak sladce chutná moc. A že nejsou dveře, které by byly před ním zamčeny. Nikde není vstup zakázán a klepání je jen pro podřízené.

A tak není divu, že stejně tak bez vyzvání vstoupil do tmavých komnat alchymisty Mendaceura. Seděl právě u stolu, na němž měl rozloženo na několik tlustých knih a obrovskou anatomickou mapu. Na každém rohu stolu stála jedna lampa a rovněž jich měl na železných řetězech různé délky několik dalších zavěšených. Světla házela prolínající se kružnice přes zažloutlé papíry.

„Copak to studuješ, příteli?“ zeptal se ho Avarus.

Alchymista se snažil zakrýt rozmrzelost z toho, že Avarus nerespektuje jeho soukromí. Na druhou stranu to, co nyní sledoval, mělo ve výsledku sloužit k upevnění Avarovy moci. A tím pádem i jeho důležité pozice, možná hned jedné z nejdůležitějších v zemi. Pokud nemůže přímo vládnout, stále to neznamená, že by musel být jen tím druhým. Druhořadým. V jeho myšlenkách rostl plán. Den za dnem byl masivnější a drzejší.

„Fascinující jsou zákoutí našeho mozku,“ jen tak prohodil.

„Tak z tebe je už i lékař! Ty jsi všestranný, Mendaceure!“

„Víte, pane, lidský čas je omezený. Nikdo tu nebudeme věčně. A pro tu chvíli, kterou smíme sdílet na této planetě, bychom měli udělat maximum.“

„To bezpochyby. Kam tím míříš?“

„Celý národ vás již zbožňuje a představuje si vás za zřejmého následníka trůnu. Zdravotní stav vašeho otce je, omlouvám se za ta slova, ale zoufalý. Stále pevně věřím, že náš vládce Imperius bude brzy uzdraven, ale velmi velmi se obávám, že už nikdy nebude tolik při síle, aby mohl vládnout. Možná si řeknete, pane, že je to předčasné, přesto musíme střízlivě uvažovat o budoucnosti naší země. Lid by neměl zůstávat v nejistotě a vědět, kam se bude ubírat Orbis v případě, že by Imperius již skutečně nebyl schopen vlády?“

„Neboj, já tě chápu. Myslíš to dobře. A dokonce i s tebou souhlasím. V jistých ohledech jsem stále skromný muž, ale musím ti dát za pravdu, že pro tuto zemi jsem jistě tou nejlepší budoucností. Nicméně nejsem prvorozený, to měj stále na paměti. A není jen na mě, zdali budu sedět na trůnu a držet všechny otěže.“

„Není, ale mohlo by být. Pokud všichni a hlavně z řad soudců budou na vaší straně.“

„Chápu, kam tím míříš, ale nezapomeň, že úplatek je považovaný za jeden z nejhorších zločinů.“

„Jsou tu ale i jiné možnosti. Váš bratr se bude brzy chystat na cestu na jižní kontinent pro vzácnou bylinu zvanou Herba Vitale. Z této rostliny lze vyrobit elixír, který by mohl uzdravit vašeho otce. Ale její schopnosti jsou daleko rozmanitější. Záleží, v jaké koncentraci je použita. Při skutečně zhuštěné formě dokáže odblokovat funkci jistých malých jadérek v oblasti spánkových kostí. Jmenují se amygdala.“

A po té mu mazaný alchymista Mendaceurus vyprávěl, co se dočetl v knihách a vlastně i doslechl z lékařových úst. O tom, že v mozku máme po páru orgán, který zpracovává naše pocity, a tak uchovává naše vzpomínky barvité, plné emocí. Vyprávěl mu o vědeckém experimentu ze třicátých let dvacátého století, kdy Heinrich Klüver a Paul Bucy chirurgicky odstranili tyto orgány z mozku opic, které se následkem jejich ztráty začaly zcela jinak chovat. Opice byly najednou poslušné a jako by neměly z ničeho strach. Bohužel se u nich projevovaly ještě další velmi prapodivné způsoby chování. Například poznávání nových věcí dělaly jako malé děti: strkaly je do úst. K tomu dostávaly chuť okusovat skály nebo jíst živé krysy. Jejich chutě byly vskutku velmi zvláštní! Ovšem nejdůležitější byla jejich krotkost a poslušnost a ztráta strachu.

Účinky rostliny Herba Vitale v malé míře zbavují člověka úzkosti ze špatných zážitků a zkušeností. Vládce by mohl být znovu šťastný a usmívat se. Ta naděje tu je! Ale stejně tak by mohl Avarus usednout na trůn, protože by mu v tom nikdo nebránil, ba naopak soudci, kteří by vypili silný odvar z této rostliny by ho poslušně zvolili a následovali jeho příkazů.

„Kdyby tak Honorus mohl té rostliny přivést velké množství. A semínka na rozmnožení. Mohl byste se, pane, stát…“

„Zadrž, Mendaceure, není to až příliš drzý plán?“

„Někdy je potřeba pro dobré účely napomoci si skutky nečistými, neboť tím se upraví cesta ke správnému směru. Je možné, že by k žádoucímu výsledku mohlo dojít cestou poctivou, ale čas je to nejdražší, co máme. Trpělivě čekat, než všem, kteří se příčí někdy naprosto nelogickým stereotypům jen proto, že kdysi dávno před kdoví kolika staletími někdo stanovil nějaká pravidla. A kdo ví, zdali on sám byl při smyslech! Máme snad považovat rozhodnutí někoho před dávnými věky, zdali byla rozumná a jsou platná i pro dnešní svět? Proč by měl být odsouván na vedlejší kolej někdo, kdo je schopnější jen proto, že tu existuje nějaký strnulý zastaralý zaprášený zákon, který jak se zdá, potřebuje svou ráznou revizi. Ale musíme taktéž počítat s možností, že by se poctivou cestou ke zdárnému cíli nemuselo nikdy dojít. Že by celý ztuhlý systém nebo lidé bez kouska vize zabránili vašemu úspěchu.“

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4