Geniální plán, zlá myšlenka a spiklenecká odveta

„Snad že bych vám zařídil nějaké lepší bydlení?“ pokoušel se najít něco, čím by se odvděčil.

„To, že jste syn vládce ještě neznamená, že nám musíte vzít domov!“ zlobila se žena.

„Ale takhle jsem to nemyslel. Spíš, jestli byste nechtěli do něčeho lepšího. Než tu žít, jak jste řekla, nepřímo ve vyhnanství.“ Honorus se zastyděl. Proč jsou někdy dobře myšlená slova ve výsledku tak špatně pochopena?

„To jsem řekla proto, že nemáme žádné oficiální povolení, abychom tu mohli bydlet.“

„Tak vydám dekret, který vám přidělí právo tuto oblast obývat.“ Jeho tvář se rozjasnila. Tohle už vypadalo na dobrý plán!

„Pak ano. To by byl od vás velmi ušlechtilý dar. Ten rozhodně neodmítnu,“ přijala s vítězným úsměvem.

Honorus si ale opravdu myslel, že je to stále málo. Měl velkou radost z té nenadálé události a upřímně, s touto neúplnou rodinou se cítil zvláštně dobře. Z ženy sálala živá energie: byla pracovitá a plná lásky ke svému synovi. A on matku ztratil už tak dávno. Jako by v ní překvapivě nalézal nějaké ztracené pouto.

Vůbec nebyla Mirabilis podobná. Vládkyně byla vyšší postavy a černých lesklých dlouhých vlasů spletených do drdolu, které si rozpouštěla jen večer, když je před spaním rozčesávala. Ve svých vzpomínkách si ji pamatuje jako nádhernou ženu, která své syny vždy uměla obejmout a pochválit.

A tato žena z kraje společnosti byla postavy drobnější. Dlouhé hnědé vlasy až po pás spínala několika květinovými gumičkami zhruba po každých deseti centimetrech. Vypadala velmi mladě, bez líčení a upraveného obočí, jak mnohé ženy mívají. Byla bez bot, chodidla jí zhrubla. Prostá krásná přírodní žena.

Nechtěl obtěžovat a přitom si přál zůstat. Když se rozloučil, spěchal do paláce, jako by ho cosi hnalo. Hned po příchodu nechal připravit spoustu dobrot. Ty, co se musí sníst co nejdříve, ale i ty, co lze uskladnit na později. A celý tento těžký koš zavěsil na sedlo koně a vydal se zpátky na konec aleje.

„Kam jel můj bratr?“ zeptal se Avarus, když z okna velkého sálu viděl pádícího koně.

Služebná pokrčila rameny. Přiložil oko k čočce dalekohledu, který byl upevněný na stojanu u okna. Zelená nízce posekaná tráva. Cesta. Prach z koňských kopyt. Zaostřil na bratrova záda a delší vlasy vlající zpod klobouku. Když už ho nebylo vidět, jakmile se cesta březovou alejí stáhla mírně doleva, odstrčil dalekohled. Chvíli rozvažoval, kam má tak namířeno, jak čisté jsou jeho úmysly, když prchá kamsi zahradou a nikomu nic neřekne, když uvažuje o cestě na jižní kontinent a jemu, svému bratrovi, se o tom ani nezmíní. Nakonec osedlal koně a vydal se stejnou cestou.

„Doufám, že se nezlobíte.“

Zarděla se nad takovou hostinou.

 „Ani neznám vaše jméno. A vy už mé ano.“

„Pulchram.“

„Zvláštní jméno. Takové jsem ještě nikdy dříve neslyšel.“

„Však jste mladý, pane, ještě jste toho neslyšel!“

Podivil se nad tou drzostí, s níž se setkal nanejvýš u svého bratra. Ale v jeho hlase by to vyznělo jinak. Snažil by se ho pokořit, kdežto od Pulchram to bylo jiné. Štiplavé, ale veselé. Zasmál se.

„Omlouvám se. Někdy se neovládám. S tímhle chováním mám už problém od dětství. Nezlobte se.“

Sklopila zrak a tvářila se opět pokorně.

„To je v pořádku. Je dobře, když jsem upřímná. Ano, jsem  příliš mladý a ještě jsem toho neviděl a neslyšel spoustu. Bude mi teprve patnáct let. Jsem vlastně ještě dítě! I když už bych za určitých okolností měl zastoupit roli muže. Znáte naše zákony. Jsou pošetilé. Nicméně…“ zastavil se ve své řeči. Přemýšlel, zdali to, co má na jazyku, by chtěl opravdu nahlas vyslovit. Má se této cizí ženě svěřit se svým tajemstvím?

„Ale možná brzy uvidím kraje, o kterých většina obyvatel Orbisu nečetla nejspíš ani v knihách. Chystám se na cestu na jižní kontinent.“

„A co vás tam láká? Proč právě tam?“

„V těchto místech se nachází lék, který by mohl uzdravit mého otce. Je nemocen. Vážně nemocen.“

„To je mi líto. Když je nemocný člen rodiny, je to vždy bolestivější.“

„A nechci ho ztratit a …“

Připadal ji jako dítě. A snad i chtěl utěšit jako syn. Pokud to nevidí nikdo, kdo by mu mohl takové jednání vyčítat. Nicméně ho přerušil dusot koňských kopyt.

„Avare? Co ty tady? Hledals mě?“

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4