Nemilé překvapení je součástí náhody nebo úmyslu zamést stopy?

Honorus cestou v otevřeném kočáru, který ho stále vezl do Parvally hltal jeden Tempestatibův novinářský příspěvek za druhým. A říkal si, že tohoto muže musí najít stůj co stůj. Plazmová kosmologie? Jaká to obdivuhodná myšlenka, pomyslel si. Copak lze vůbec zpochybňovat teorii velkého třesku? Je vůbec možné, aby vesmír vznikl jinak? A pak si vzpomněl na sebe, jak v chlapeckém věku zvědavě nahlížel do jedné z knih, nacházející se v hlavní knihovně, jež se zabývala vznikem vesmíru z pohledu starověkých civilizací. Uchvátila ho tehdy svými krásnými lesklými obrázky. Jak jinak! Vždyť mu bylo bezmála osm let! Četl v ní, jak si lidé představovali vznik světa pomocí různých bohů, čar a kouzel. Podle těch mytických bájí bohové například společným svazkem plodili planety a zavedli život na Zemi. Lidé třeba mohli vzniknout spojením rybáře s bílou jeřábicí, jak to vidí Jukagirové z daleké ledové Sibiře. Jsou vskutku malým národem, a i když se pomalu prolínávají s ostatními obyvateli, stále i dnes mezi nimi žijí šamani, kteří ovládají kouzla a duchy. Jukagirové rozdělili vesmír na tři části, přičemž ve spodním žijí duše zemřelých.

Pokud mohli lidé v minulosti, ale i dnes pevně věřit, že svět je tvořen podle jiných pravidel, než jsou nám předkládána v učebnicích, pak je otázka, kde skutečně leží pravda? Nikdo z nás nepodnikl cestu časem, aby viděl do prapodstaty vzniku vesmíru. Jak si můžeme být dnes jistí, že se opět nemýlíme?

A jak tam Honorus přemítal, předjel ho hasičský vůz tažený čtyřmi koňmi. Kovový zvuk zvonu se nesl prostorem širokých luk a polí. Vozka stáhl kočár s Honorem ke straně, aby nepřekáželi. Honorus vykoukl z okna. Pozoroval ten kvap a zvedající se prach za koly.

Když už byli pár metrů před nimi, vozka opět bičem popohnal svoje spřežení. A rozjeli se. K jakému údivu na konci cesty, která právě spočívala před bývalým Tempestatibovým bydlištěm, si všiml, že se znovu s nimi střetli. Byl to právě redaktorův dům, který byl celý v plamenech a muži v uniformách pumpovali vodu o sto šest.

„Co se tu stalo?“ zeptal se jednoho z nich.

„Vypadá to na úmyslné zapálení nebo požár z nedbalosti. Tato nemovitost nebyla nějakou dobu obývána, takže je docela možné, že se dovnitř vloupal tulák, který si chtěl rozdělat oheň. A nakonec je celá budova v plamenech. Nevypadá to dobře. Tuhle ruinu už nezachráníme. Ale jsme tu hlavně, aby nevzplály i okolní stavby nebo suchá tráva.“

Honorovi to přišlo celé podivné. Proč by za tak krásného počasí někdo vyhledával úkryt v uzavřeném domě? Pokud už dům nebyl dlouhodobě obývaný, jaká to náhoda (!), že právě dnes je v plamenech!

Tohle rozhodně na žádnou náhodu nevypadá. Jako by někdo chtěl zabránit, abych se dostal dovnitř. Co bych mohl vidět? Co bych zjistil? A kam zmizel Tempestatibus?

Místní lidé se scházeli poblíž. Praskající zvuk ohně však překryl šum jejich řeči. Honorus se mezi nimi proplétal, naslouchal a občas se na něco zeptal. Ve výsledku však nezjistil téměř nic nového.

Vozka na Honora čekal, neboť ještě nedostal zaplaceno. A po pár desítkách minut, kdy si Honorus prohlížel poslední prchavé okamžiky bývalého stavení a neviděl nic, co by mu mohou napomoci najít další směr svého hledání, znovu nastoupil do kočáru.

„To je smůla, viďte pane?“ podotkl vozka.

„Podivná smůla. Tato cesta pro mě byla velmi důležitá.“

„Skoro jako by to někdo nastražil. Možná bych se na vašem místě sám sebe zeptal, kdo všechno o vaší výpravě věděl? Třeba bude mezi nimi někdo, kdo měl opravdu vážné důvody cosi skrývat.“

Zajímavé, pomyslel si Honorus. I vozka pochybuje o náhodě. Pokud si dobře pamatoval, jediný, s kým o této cestě mluvil, byl jeho bratr. V hlavě mu zněla jeho poslední věta, než odešel: „Prosím tě, čím ty nemarníš čas. Co bys asi od něho chtěl?“

Zná snad bratr nějaké tajemství, které nesmí být odhaleno?

Nebo to byl přímo někdo z redakce? Zavzpomínal na rozhovor:

 „A kdybych chtěl hovořit jen s panem Tempestatibem?“

„Je mi líto, pane, ale opravdu netuším, kde se náš bývalý zaměstnanec nachází. Přinejmenším vím, že na původní adrese již nebydlí. Pošta, kterou jsme se mu v posledních letech snažili několikrát doručit, se nám vrátila zpátky.“

„A mohl bych dostat tuto adresu?“

„Pane, já nemohu podávat žádné soukromé informace o našich zaměstnancích. A ani o bývalých. Pokud nejste od policie, nebo nemáte soudní příkaz, nemůžu pro vás nic udělat. Chceme přece chránit soukromí našich lidí, to jistě pochopíte.“

Adresu si pak musel vyhledat sám. Nebylo to tak těžké, ale chápal, že asistentka se tomu z profesionálních důvodů bránila. Nicméně po této nepříjemné zkušenosti, začal pochybovat o dobrých úmyslech celého ústavu. Řekla snad někomu, že má vládcův syn v úmyslu navštívit Tempestatibovo bydliště? A tomu někomu to zrovna nebylo po chuti?

Komu může věřit? Spíš než by však podezříval bratra, rozhodl se, že by se mohl pokusit prověřit redakci, a nebo ještě lépe: zjistit, kde se vůbec Tempestatibus nachází.

Pokud je vůbec živ!

Pokračování zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2