Pokud existuje lék na neznámou nemoc, jen jeden se za ním může vydat

„V jedněch končinách, v pralesích na jižním kontinentě, roste bylina, kterou mi nazýváme Herba Vitale. A ať čajové odvary nebo samotné tinktury mají prý pro nemocnou mysl blahodárné účinky. Obsahuje jisté chemické sloučeniny, které mají mnoho zajímavých vlastností a funkcí. Záleží, v jaké dávce nebo ve spojení s kterými jinými dalšími látkami se použije. Má neuvěřitelné ozdravné schopnosti! Léčí řadu neduhů na duši, působí jako protijed proti mnoha známým přírodním jedům a dokáže vymazat smutné a trýznivé vzpomínky.“

„Můžete mi to lépe vysvětlit?“ Honorus byl sice vzrušený z možných dobrých zpráv, ale příliš lékařova slova nechápal. Rozhodně ale chtěl porozumět co nejvíce, aby mohl přijít na způsob, jak otcovi zachránit život.

Existuje-li jakýkoliv lék, on bezpochyby udělá maximum, aby ho získal. Ztratil matku. A přijít ještě o otce… ?

Lékař se chvíli hrabal ve své aktovce a pak vytáhl desky. Postavil na stůl list s jakousi kresbou. Zatímco Honorus na obrázku viděl jen podivnou hlavu neznámého netvora s prapodivně velkýma očima, pod nimiž se táhla dvě zvláštní tykadla, lékař Medicus ho obratem uvedl z omylu.

„Toto je pohled do vnitřní části lidského mozku. To, co vám, pane, připadalo jako děsivé oči, je thalamus, který přivádí do mozku informace z vašich smyslů, jako zrak, sluch či chuť, ale také bolest. Tady ty výběžky, jak vám připadala jako nějaká tykadla, jsou amygdala.

Pod tímto zvláštním názvem se v drobných mandličkách skrývá něco naprosto velkolepého. Naše paměť, jak víme, neobsahuje vzpomínky jen jako strohý seřazený archiv toho, co se událo. Na některé věci stejně dříve zapomeneme, ale jiné se opakovaně vracejí. Nejednou proto, že jsou spojené s výraznějšími pocity.“

„Chcete mi tím naznačit, že odtud je stále probouzen otcův smutek?“

„Ano, amygdaly jsou nepatrné, ale mocné. Tak často si vybavujeme to, z čeho jsme měli strach, co nás trápilo, nebo vytvořilo nešťastnou vzpomínku, než obyčejné všední zážitky. Ale strach je velký učitel. Naučí nás to, co by rozum sám tak rychle nezvládl.“

„K čemu mi je dobrý strach? Neměl bych ho spíš zdolávat? Neměl by být strach mým nepřítelem?“

„Bez strachu je člověk pouhý robot. Může se stát necitlivou snadno ovladatelnou figurínou. Pokud nemáte strach, nemáte zábrany, pane. Můžete se dopustit čehokoliv, co by svědomí běžného člověka nedovolilo. Pokud nemáte strach, nemůžete ochránit druhé a své bližní. Neboť nebudete znát důvod a nepochopíte význam nebezpečí a čemu čelíte. Nebudete-li mít strach, nebudete se ani bát ztráty. A nejhorší jsou ty, když přicházíme o své milované.“

„A co smutek? Hloupý, kdo se nebojí, když však ztratí, přijde smutek a…“

„A to je učení. Už od dětství se učíme, co je strach, co je radost, co je smutek… Malé dítě je zvídavé a přijde klidně nebezpečí v ústrety. Tam se setká se strachem, a tím se naučí na základě této zkušenosti pracovat s podobnými situacemi. Amygdala si vše zaznamená a pro příště už je připravená. Ona není jen jakýmsi trezorem pro naši paměť. Má za úkol zpracovávat naše prožitky tak, jak je ve skutečnosti vnímáme: zdali jsou děsivé, nebo radostné a další…

Představte si, pane, že stojíte tváří tvář nějakému hypotetickému nebezpečí. Zdálky slyšíte velký dusot, až se země otrásá. Přes prach nevidíte, co se doopravdy děje. Rychle uskočíte stranou do bezpečí. Ve stejném okamžiku vnímáte, jak se vám rozbušilo srdce, zrychleně dýcháte, možná se i potíte. Dříve než jste schopen zjistit, co za vším stojí, váš mozek díky amygdale spustil proces ochrany.

Kdybyste amygdalu neměl, nejspíš byste stál na cestě a přemýšlel a přemýšlel, a pak by se znenadání vynořilo stádo slonů a než byste učinil nějaký závěr, mohli by vás ušlapat.

Abyste si to lépe představil, amygdala je umístěna zhruba zde,“ a dotkl se Honorovy spánkové kosti.

„Na každé straně sídlí jedna přesně taková. I když často žehrujeme na naši omylnost a nedokonalost, přesto jak jsme poskládáni a co to umožňuje, je bezpochyby fascinující.

Díky amygdale jsme takoví, jací jsme. Naše vzpomínky jsou barvité a plné života, nikoliv jen jakýmisi spojnicemi v čase. Ale pokud jsme zažili něco opravdu tragického, amygdala nám nedovolí, abychom na to zapomněli. Musíme s tím pracovat a bojovat, abychom neztratili všechny barvy života. Zdraví by mělo být v rovnováze.“

Následně ukázal obrázek z herbáře. „A toto je bylina Herba Vitale. Mám jen jeden uchovaný vylisovaný exemplář. To víte, je to vzácnost. Pochází až z pralesa na jižní polokouli. Ta by mohla být možná tím lékem, jak vašemu otci pomoci. Nicméně,“ povzdychl.

„Nicméně co?“

„Pane, opravdu neexistují žádné odborné lékařské studie. Všechny tyto informace vycházejí z deníku doktora Viatora z přelomu devatenáctého a dvacátého století.

„A není to tedy nakonec příliš nebezpečné? Víte, mám na mysli, pokud ta bylina dokáže smazat špatné vzpomínky, nevymaže nakonec všechny? I ty dobré? Nezapomene nakonec otec… na nás, nebo na matku? Bude to stále on? Chtěl bych mu pomoci, ale zároveň nechci v něm ztratit člověka, kterého znám, kterého si pamatuji ještě z dob, kdy se ze života radoval.“

Sotva však mohl lékař pokračovat ve výkladu, vyrušil je přílet podivného kovově lesklého holuba. Oba muži se přikrčili a s rozpaky sledovali, jak zvláštní nemotorný pták, vydávající vrčivý pravidelný zvuk se po průletu oknem několikrát dokola po místnosti otočil a po té, jako by senzoricky zaměřil cíl, se vydal téměř střemhlav za Honorem.

Lékař nelenil a sotva už byl holub v blízkosti vládcova syna, skočil po něm a svou aktovkou přitlačil k zemi.

„Co to proboha je?“ vyděsil se Honorus. Snad to není nějaká zbraň namířená proti mně? Děsil se vlastních myšlenek.

Lékař nadzvedl aktovku a bylo zřejmé, že holub už dolétal. Ležel na zádech, hýbal jednou nohou, druhá visela bokem. Honorus se ho s obavami dotkl. Kov byl zahřátý od běhu motoru a slunce. S rozpaky vzal stroj do ruky a otáčel ho ze strany na stranu.

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3