Vzhůru k oblakům cestou za nadějí

Pokračování příběhu království loutek. Předchozí kapitola zde. Vše o knize zde.

Avarus si zrovna četl zprávu o dalších krocích ve výrobě mechanického stroje. Zatím vše pokračovalo podle plánu. Následně vyzval dva zbrojnoše, aby zkontrolovali, zdali chýše, jak nazval Pulchramin příbytek, je již vyklizená, a po té ji podpálili, aby nezůstalo ani památky po takovém drzém porušování zákona.

Když si liboval, jak mu všechno vychází a jakou má moc, do dveří vstoupil vzteky rudý Mendaceurus. Krev se mu vehnala do hlavy a jak se odrážela z jeho tváří, vypadal jako nasupěné rajče. Pár vteřin vydýchával hněv, aby před Avarem, vypadal znovu jako vyrovnaný a vždy dobrý rádce a přítel.

„Jistě jste, pane, potěšen z té nové návštěvy? Ale nějak mi uniklo, odkud ti dva přicházejí. Ne, že by mi do toho něco bylo, omlouvám se za svou zvědavost, jen podle šatu se mi zdá, že ti dva by měli obývat spíše pokoje pro služebnictvo než horní patra paláce. Tak jen jestli nedošlo k nějaké mýlce. V opačném případě se velmi omlouvám za svou drzost a neomalenost.“

„Jaká návštěva?“ podivil se Avarus.

„Ale ta půvabná bosá dáma s malým chlapcem.“

„Bosá dáma? S chlapcem? Nerozumím.“

„Takže nejste srozuměn, kdo nyní bydlí v pokoji vedle vašeho bratra?“ Mendaceura začínalo opět polévat blaho spiklenců.

„Děláš si ze mě blázny!“ vykřikl Avarus. Vyskočil z křesla a vyrazil do chodby k bratrovým komnatám. I když ve velkém paláci to bylo poměrně daleko, jeho vztek nepolevil, a proto rozrazil dveře bez klepání.

„Ty jsi přivedl tu ženskou do paláce?!“ zařval.

„Je mým hostem a podle toho se k ní budeš chovat,“ řekl klidným hlasem.

„Tak to si vypiješ, bratříčku. Budeš litovat!“ A odešel.

V jeho pokoji se už Mendaceurus nenacházel, vydal se proto do jeho prostor a znovu bez vyzvání vstoupil.

„Měl jsi pravdu, celou dobu máš pravdu. Jsi mým nejlepším rádcem i přítelem. Honorus není hoden vlády v této zemi. Je to buřič a hlupák! Přivedl do našeho paláce žebračku a jejího postiženého syna! Kam tohle povede?! Ano, na cestu s ním pošleme našeho špeha a rozhodneme o nejlepší budoucnosti naší země, jak jen to bude možné. A to tak, že já, Avarus syn Imperia, budu vládnout této zemi a Honora vem čert!“

O pár hodin později seděl lékař u vládcovy postele a měřil mu puls.

„Jak je mu, doktore?“ zeptal se Honorus.

„Je to stále stejné. Takový stav může trvat třeba i dlouhé měsíce i roky. Je dobře, že horečky pominuly, ale stále nereaguje na žádné podněty. Prosím, hlavně informujte ošetřovatelský personál, že navzdory této nehybnosti, musí vládce pravidelně obracet a umývat, aby nevznikly proleženiny nebo nežádoucí infekce.“

Honorus sklopil zrak. Jeho mocný a silný otec byl jak stéblo ve větru. Nemohoucí a závislý na ostatních. Bylo mu ho líto, ale cítil i jistou dávku studu. Nechtěl, aby to kdokoliv v zemi věděl. Lidé stále musí věřit, že se uzdraví a vše bude jako dřív.

„Kdy se chystáte pro Herba Vitale?“

„Už mám vše připravené. Dnes v podvečer vyrážím. Poletím horkovzdušným balonem.“Pak si uvědomil, že chtěl ještě něco s lékařem probrat. „Pamatujete na toho mechanického holuba a jeho zašifrovanou zprávu?“

„Zajisté. Našel jste řešení?“

„Kdepak já! Představte si, že na to přišel jeden sedmiletý chlapec!“

„Ale to snad ani není možné! To musí být génius!“

„Taky myslím. Přitom princip byl tak jednoduchý. Ale mě by to nejspíš ani nenapadlo. Nebo by mi to zabralo spoustu času. Věřte, že jsem byl přímo udiven!“

„A co se v ní tedy psalo?“

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4 5