Vzhůru k oblakům cestou za nadějí

„Já moc místa nezaberu. Vždycky jsem byla skromná, schoulím se i v malém prostoru. A Acumen? Ten už vůbec ne! Je hubený jak šídlo, přitiskne se ke mně! Ale pokud nás nechcete vzít s sebou, pane, je vám doufám jasné, že až se vrátíte ze své cesty, možná už nebudeme živi? To dovolíte? Já chci odsud pryč! Vemte nás s sebou!“

Honorus vstal z křesla, popošel k velkému oknu a chvíli se mlčky díval před palác. Pozoroval zahradníky, jak zastřihávají živé ploty. A mladou ženu s hadicí, jak je se smíchem pokropila vodou z hadice. Pak zvedl zrak k nebi. Brzy se jeho balon bude táhnout po tomto modrém a černém suknu. Poletí jako pták. A pak mu to došlo.

„Ano, poletíš se mnou. Ve dne budu navigovat já, v noci ty. Budeme se střídat. Tak bude v koši vždy dostatek místa.“

Přibalil jednou tolik sušeného masa, citronu a vody do velkých skleněných demižonů, které se běžně používají pro naplňování vínem, deky, čepice, krém na potírání od větru popraských tváří a rukou, a plechový nočník.

„K čemu toto?“ s rozpaky se zadívala Pulchram. „Ach tak, nahoře nejsou… no doufám, že zde zůstane aspoň špetka důstojnosti.“ Zastyděla se. Pokud zvládne tuto cestu, musí už doopravdy zůstat v nové zemi a na všechno raději zapomenout.

Vpodvečer v tichosti nasedli do balonu, který byl od odpoledne připravován, a o necelé dvě hodiny dříve, než bylo domluveno, vzlétli.

„Pane!“ Mendaceurus se neovládl. Ukázal prstem směrem k nebi. „Není příliš brzy? A kde je Notitiae, muž, kterého jsme pro tuto cestu najali?“

Možná byla chyba, že Avarus tak dlouho otálel s upozorněním, že v proutěném koši horkovzdušného balonu nebude Honorus sám. Chtěl mu Notitiae představit při slavnostním loučení. Aspoň tak si to představoval, že se nejbližší rodina a přátelé sejdou v zahradách paláce a popřejí si šťastnou cestu. Proč však Honorus nedodržel plánovaný čas? Co ho k tomu vedlo? Nyní se situace velmi zkomplikovala. Spojení s bratrem bude velmi mizivé. Dokud bude ve vzduchu, nelze s ním navázat žádný kontakt. Až teprve po přistání, pokud sám dobrovolně vyhledá poštu a odešle lístek.

„A není sám, pane!“ vzkřikl Mendaceurus. „Podívejte se!“

Avarus přiložil pravé oko k čočce a málem vyprskl. Z výšin mával na celý kraj malý kudrnatý chlapec, stojící uprostřed mezi Honorem a tou prostou ženou.

Acumen zářil štěstím. Jako snad každý si přál, kéž by uměl létat. Aspoň jednou proletět se nad krajinou jako pták. S roztaženými křídly plachtit nad zelenými kopci a střechami stavení. Nechat se unášet po větru jako list barevného podzimu nebo třeba jako semínka javoru s drobnými křidélky točící se po větru. V tu chvíli je svět úplně jiný. Rostlinka splyne s prostředím a beze strachu se nechá unášet do neznámých krajin. A všechno je, jak má být.

A teď se mu přání splnilo. Stál ve velkém koši, jehož dno tvořila kružnice o metrovém poloměru, sotva viděl přes kraj, musel stát na špičkách a mával a mával a kdyby měl hlas, tak by i volal všem na pozdrav. Teď má mnohem blíž k ptákům a bohům, než kdokoliv jiný tam dole.

Nebe bylo čisté, s jen pár bílými obláčky. A slunce hřejivé. Ale přesto v těchto výškách to trochu profukovalo, zatímco dole lidé vnímali téměř bezvětří.

Občas Honorus zatáhl za páčku, aby oheň vehnal teplý vzduch do balonu, ale jinak se nechali pokojně unášet.

„Mám strach,“ špitla Pulchram. „Není to přirozené být takhle vysoko.“

„Ale krásné. Za chvíli se všechny obavy rozplynou.“

„To doufám. Svět je tak malý. Všechny ty domky z támhle toho kopce by se mi vešly do dlaně. A snad bude takové krásné počasí pořád.“

„Kdyby se spustil déšť, zatáhneme tuhle plachtu a schováme se pod ní. Nic se nám stát nemůže, a tys to sama říkala: musím se přece vrátit domů zachránit otce.“

„Máte pravdu, pane.“

„A nemůžeš mi už říkat Honore? Když už jsme spolu na takové pouti? Tady nahoře jsou si všichni rovni.“

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4 5