Vzhůru k oblakům cestou za nadějí

„Pokusím se.“

„Tak se snaž. Tady nahoře potřebuji přítele a pomocníka a z toho věčného pane si připadám spíš jako ten, kdo poroučí, přitom sis sama poručila, že chceš jet se mnou.“

Usmála se. Dobře mířená slova.

Zatím Avarus pochodoval do půli haly a pak zas zpátky. Při chůzi dupal, mračil se a držel se za bradu. Pak si sedl, přehodil si kapuci svého fialového pláště přes hlavu a tvářil se, že nechce být rušen. Mendaceurus chvíli uvažoval, že zasáhne, aby vládcova syna nasměroval, jak sám chtěl, na druhou stranu ho ten jeho vztek a ukázková slabost nějak škodolibě blažila. Ačkoliv rysy jeho tváře byly vážné, moc dobře věděl, že uvnitř sebe se šklebil, jak tenhle mladík je ještě nevyrovnaným dítětem, který potřebuje stále vést. Už dávno se naučil nedávat najevo své skutečné pocity. Jen jeho oči ho prozrazovaly.

Když však viděl, že Avarus si již překřížil nohy a ruce a jako trucovité děcko seděl na vypolstrované židli dlouhých patnáct minut, začal se nudit a dodal. „Necháme přistavit další balon a vyšleme Notitiae za nimi. Možná nakonec ještě lépe! Budeme tak vědět, co všechno má váš bratr v úmyslu. Kdybychom už při startu zabránili, aby do koše vstoupili ti dva ubožáci, tak by se sice cesta ubírala přesně podle našich plánů, ale my bychom vůbec netušili, co všechno nekalého váš bratr chystá.“

„Nekalého?“ podivil se.

„Však ano! Přizvat si na cestu, která má být záchranou misí pro vašeho otce, právě ty dva, kteří porušili zákon! A on moc dobře ví, že jste dal jasný příkaz, aby opustili tu chýši! A jak na to zareagoval váš bratr? Pozval ty dva žebráky přímo do paláce! A co následovalo potom? To vidíme na vlastní oči! Odletěl dříve, aby zamaskoval, že jdou s ním. Co všechno si o tom máme myslet? Co skrývá váš bratr, že se nemohl rozloučit ani s rodinou? A není to spíš obráceně? Neovládá ho ta ubohá ženská? Nebo není snad ten chlapec samotný ďábel?“

„Co prosím?“

„Ach ano, můj pane! Neslyší, nemluví. Dobrá, věřme si tomu, že je hluchoněmý. Ale za to já slyšel, že dokáže rozluštit kdejaké komplikované a pro ostatní neřešitelné šifry. Že je sečtelý v tolika knihách, kolik jich nepřečetl za celý život nikdo jiný! Že snad možná ovládá i tajemná kouzla! Vůbec bych se nedivil, pane, kdyby váš bratr jednal pod jeho hypnotickou mocí. Viděl jste jeho oči, pane? To jsou oči ďábla! A podobné jak temné korále Draka smrti.“

„Přeháníš…“ Obrátil se zády a položil hlavu na stůl. Kapuce ji překrývala celou, že nebylo poznat, na kterou stranu je otočen.

Mendaceurus položil dva poháry na stůl a sedl si naproti.

„Možná… Pokud ano, jen dobře, budu jen za blázna. Pokud ne, naše celá země je v ohrožení.“

Cinkl o pohár. Avarus zvedl hlavu. „Tak se napijme na mé šílenství a bezpečí Orbisu.“

„Co je to?“

„Jen zázvorová limonáda.“

Cítil se zvláštně: silněji a rozhodněji.

„Je vám lépe?“

Přikývl.

„Člověka někdy vyčerpají takové malichernosti. A mnohdy doušek čerstvého moku rozjitří mysl.“

„Zase máš pravdu, příteli. Cítím se lépe po té tvé zázvorové limonádě. Jako by má mysl byla otevřenější a já rozvážnější a…“

„A proto určitě budete chtít udělat nějaké zásadní rozhodnutí, které by národu celou tuto zneváženou situaci osvětlilo a vy se opět mohl ujmout kormidla.“

Notitiae s výbavou na dlouhou cestu vystartoval v dalším horkovzdušném balonu a Avarus předstoupil na balkon u náměstí Hrdinů zapomenuté války ke svému lidu. Vyprávěl mu, jak otec, vládce Imperius, je již delší dobu vážně nemocen a všichni se snaží a modlí za jeho uzdravení. Jak jeho bratr Honorus byl požádán, aby se vydal na cestu na jižní kontinent pro léčivou bylinu, ale jelikož s sebou vzal i osoby, které porušily zákon, a odstartoval bez rozloučení dříve, vznikly tu pochybnosti o jeho dobrých úmyslech.

„Můžeme jen doufat, že Honorus splní svůj slib. A náš otec bude zachráněn. Zatím budu já bedlivě usedávat k jeho lůžku a pomáhat mu, jak jen je v mých silách.“

A jak slovo dalo slovu, pak se po celém Orbisu šířily ošklivé pomluvy, že Honorus ze země upláchl spolu s jakousi kriminálnicí a jejím postiženým synem.

„Ještěže zůstal vládci Imperiovi jeden zdárný syn, Avarus. Na něho může být vládce i celý Orbis právem hrdý. Snaží se co nejvíce, aby pomohl zemi. Zatímco Honorus už svého otce opustil, Avarus tu zůstává stále s ním. Ať žije Avarus!“

Pokračování zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3 4 5