Když nemoc pohltí celou zem a uzdravení nalézá jen v pomstě

Pokračování příběhu království loutek. Předchozí kapitola zde. Vše o knize zde.

Byl to skutečně zvláštní výjev. Slunce právě zapadalo a zlatorudá paleta se rozlila po obzoru. Postavy unavených, sehnutých a špinavých mužů pomalu kráčely a jejich siluety vypadaly z dálky jedna jako druhá. Proti světlu jim nebylo vidět do tváře a žádné z dětí, které se z hlavního města rozeběhlo směrem k zálivu Temného rytíře, tak nemohlo poznat svého otce. Cestu do bitvy šli téměř dva dni, zpátky jim už nikdo nezavelel, aby se zastavili a odpočinuli. A tak se belhali, zbraně táhli za sebou jako kus hadru, podobně jako své údy, kdy se prsty rukou téměř dotýkali zeminy.

Někteří už slabostí popadali a na místě znaveni usnuli. Čekajících dětí tu bylo mnohem více než vracejících se mužů. Otců se domů vrátilo jen zlomek. Ty, co zůstaly samy, jen stály a doufaly, že za tím obzorem se objeví ten, koho čekají.

Štírova pajdavá chůze se zakončila v palácových pastvinách. Když Inventor spatřil, jak se ke stroji přibližují lidé, kteří vůbec nevypadali pod vlivem Herba Vitale, a vyhrožovali pěstmi, seskočil ze stroje a utíkal pryč. Ještě nemohl vědět, že do hlavního města se táhnou tisíce lidí z okolních míst, aby se přesvědčili, co je pravdy na všech zvěstev, které přinášejí poštovní holubi a rozhlas.

Pokud je pravda, že Avarus vyhnal na smrt na stovky mužů, pak si nezaslouží nic jiného, než ostudný konec na popravišti. Revoluce! Křičeli lidé táhnoucí se po silnicích, na koních, povozech a pěšky. Tisíce naštvaných, jejichž cesta mohla trvat pár hodin nebo i dlouhé dny podle toho, jak daleko bydlili od hlavního města.

Avarus se schoval ve svém pokoji a brečel jak malé dítě. Schoulený v úzké štěrbině mezi stolem a skříní, kam se při hře s bratrem skrývával, když byl menší. Teď ale nešlo o žádnou zábavu. Cítil se zahanbený a netušil, co má dělat. Kéž by byl menší. Matka by ho potrestala, otec by mu dal nějaký těžký úkol, vykoupil by své svědomí. Ale taková pohroma! Žádný trest nepomůže. Celý svět ho musí nenávidět, na nic jiného nedokázal pomyslit.

A pak se otevřely dveře. Stál tam Mendaceurus. Moc dobře o Avarovi věděl. Dospělého muže malá skrýš neschová.

„Pane?“

Neodpovídal.

„Myslím, že není potřeba se skrývat.“

„Ničemu nerozumíš!“

„Zvítězil jste. Lidé vás oslavují!“ zalhal.

„Co povídáš?“

„Ale ano, přicházejí lidé z okolních měst, oslavují vaše jméno, chtějí postavit na každém náměstí sochu na vaši počest, chtějí založit kult syna boha slunce.“

Avarus měl pocit, jako by se mu zastavilo srdce. Nevěřil vlastním uším. Pomalu se postavil, pochybovačně se podíval na Mendaceura, ale protože na jeho tváři se zračil šťastný a povzbudivý úsměv, s důvěrou k němu přistoupil.

„Měli bychom se na tuto situaci připravit. Měl byste napsat projev pro výstup na balkoně. Máte-li teď čas, nechal jsem připravit papír, pero a výtečný indický čaj, aby se lépe koncentrovaly myšlenky.“

Vešli dveřmi do druhého pokoje se širokým stolem, kam si mohl Avarus zvát návštěvy. Usedli k místu, kde byl připravený papír i konvice s čajem. Avarus na něho chvíli hleděl a pak dodal: „Jsem tak rozrušený, příteli. Vůbec netuším, jak bych měl začít!“

„Rád vám pomohu, pane. Vždy jste byl mou inspirací a jsem hrdý, že mohu být vaším služebníkem. Šálek čaje?“

Přikývl. Mendaceurus důstojně a pomalu naléval tmavě hnědou voňavou tekutinu a začal diktovat. „Co takhle, pane, na úvod: Milí přátelé a vážení obyvatelé Orbisu. Je mi velkou ctí, že k vám mohu promluvit při této významné příležitosti…“

„Ano, to je výborný úvod. Počkej, jen si to napíšu.“

Pára z čaje se jako bílý průsvitný had vlnila nad šálkem.

„Cukr, pane?“

„Ano, dvě kostky, prosím.“

Cinkly o dno. Avarus dopsal řádek, vzal šálek za malé zdobené ouško, přivoněl, odfoukl páru, ochutnal. Výborný čaj. Ručně sbírané lístky, dovážené až přes půlku světa.

„Výtečný! Proč u nás nepěstujeme čaj?“ zeptal se.

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4 5 6