Když nemoc pohltí celou zem a uzdravení nalézá jen v pomstě

„Snad proto, že bychom jen napodobovali to, co jiní umí už tak dokonale. Být pouhou kopií není hodno Velkého. Málo věcí přichází k nám z vnějšího světa. Máme jen jednu loď, která přiváží zboží z pevniny, a tak si vychutnejme tuto vzácnost při této významné příležitosti.“

Avarus dopsal poslední slova a znovu přivoněl k čaji. Už nebyl tak horký, mohl ho v klidu vychutnat až do dna. Pak jen ucítil, jako by mu v hlavě zvláštně zahučelo, obraz před očima se na chvíli rozmazal a pak už ho nevnímal. Byl tam: stůl, židle, okno, závěsy, všechno ty věci, které mají svůj tvar, barvu, chlad i teplo, svůj příběh a svou cenu, ale to vše splynulo v něco nepodstatného. Seděl, nepřítomně zíral. Nebyl šťastný, ani nešťastný, nebál se, bylo mu to fuk.

„Výborně,“ dodal Mendaceurus. „Stále lepší a lepší. Jsem naprostý génius a nechápu, že se mi tohle nepodařilo dřív. Tolik roků čekání! Mělo to skončit už před lety! Říká se, že vínu je pravda. Jednu otupující jsem tam dal. Proč se ten blázen stará nemohl taky napít! Teď je to ale všechno jedno. Vládce s Honorem jsou pod zámkem, jim už nikdo nepomůže. A Avarus? I ty hlupáku jeden, viď? Co nevidět se před rozlíceným davem přiznáš ke svým zločinům a pak? Co oni s tebou udělají, to už není můj problém. Otupělí soudci mě jmenují vládcem celého Orbisu. Tolik let čekání se vyplatilo.“

Chytl ho za bradu, aby se mu mohl podívat zpříma do očí, ale byl to takový pohled do prázdna. Přesto ho hřál určitý pocit zadostiučinění. „Pořád chceš tedy vědět, kdo zabil tvou matku? Tolik let si pátral a! Já jsem tím hadem, co sis hřál na prsou. Zdrcující bouře jen na jednom místě? Pohraj si s přírodou a chemií, brachu. Myslíš, že jsem jediný na světě, kdo zná tajemství geoinženýrství? A tvůj nepoužitelný otec mohl dál klidně ležet nehnutě v posteli. Byl stejně k užitku jako předtím. Jenže ty už ne. Ty jsi byl nedočkavý a neyzpytatelný adolescent! V tomhle věku jste všichni nebezpeční: nikdy nevíš, co můžeš od puberťáka čekat! Vymaňuje se ze své dětské kukly a zatímco byl dosud přítelem, zítra ti může bodnout kudlu do zad! Nakonec, tys zůstal stále jen dítětem, tím hloupým poslušným dítětem, které plnilo všechny mé sny. Dokonale. Zařídils to i lépe, než by mě kdy napadlo. Dobrá, uzdravili jsme Imperia, ale onemocněla celá země. Dokonalé!“

Byl tak pyšný na své úspěchy, že se dokonce ráno vydal do kobky za svými vzácnými vězni. Dva strážci před ním a dva po boku. Hrdinou jen do té doby, dokud má po ruce otroky ve zbrani.

„Přišel jsem vám popřát jedno z vašich posledních rán ve vaší zemi. Brzy se stanu vládcem Orbisu, a tak si říkám, jak hodně mám být milostivý. Zdali vás tu nechat o hladu, dokud se jako zvěř nepožerete navzájem. Jak kruté, viďte? Nebo vám nechat pravidelně nosit jídlo, abyste museli každou minutu svého zbylého života snášet s neskonalou hořkostí jako jedno z nejtěžších břemen, které člověk může nést. Když nemáte budoucnost, nenalézáte žádný smysl života, jen vás tíhne svědomí a minuty jsou neskutečně dlouhé. Zdraví vám pomalu odchází, ale konec je stále v nedohlednu. Ach ano, správně, tento osud jsem vám  nakonec stanovil. Nikdy se odsud nedostanete. Budete trpět, zešílíte, je mi to jedno? Ne, takhle se mi to líbí. Užijte si tu společnou zábavu!“

„Kde se ve vás bere ta krutost?“ zlobila se Pulchram.

„Mendaceure, vždy jsi byl dobrý přítelem, co se změnilo?“ zeptal se Imperius.

„A Avarus? Co je s ním?“

„Ten?“ ušklíbl se na Honora. „Po úplňku bude popraven. Myslím, že to tak zítra odpoledne bude chtít celý národ. Těším se, jak hezky budou mít svorný vztek. Není nad to, když všichni znají viníka. V mase je moc! Obrovská moc. Jeden je schopen odpustit, druhý pochopit, ale společně budou zabíjet.“

Jejich rozhovor byl krátký a odnesli si z něho akorát pocit porážky. Mendaceurus se neopomněl ještě chvíli vychloubat a upozornit na to, jak se všichni stahují do hlavního města, aby mohli revoltovat proti špatné vládě.

Následující hodiny byly skutečně náročné. Honorus měl pocit, že jeho mozek zatížil obludný balvan a hlava se mu musí co nevidět rozskočit. Pulchram seděla zády ke skupině a čelem ke studeným kamenům a plakala. Trápila se, jakou budoucnost připravila pro svého syna. Imperius byl zklamaný, ale stále podivně vyrovnaný. Lék z Herba Vitale, který mu byl podán na jeho vzchopení se, mu ještě ve své přiměřené dávce pomáhal střízlivěji zpracovávat danou situaci. Ačkoliv tedy nepropadal ani skepsi, ani vzteku, bohužel se nedokázal soustředit na řešení.

A Acumen neměl ponětí, co je to zůstat celý život v žaláři. Pořád tu byl s lidmi, které má rád, pořád tu byl prostor, ve kterém mohl něco dělat, ale dobře věděl, jak jsou všichni a nejvíc jeho matka zdrcení a rozhodl se, že to bude on, kdo je odsud dostane. Ti budou koukat! Malý hluchoněmý kluk a rozluští další hádanku života!

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4 5 6