Když nemoc pohltí celou zem a uzdravení nalézá jen v pomstě

Neměl sice ještě tušení jak, ale byl přesvědčený, že to dokáže. Díky své drobné postavě se vsoukal mezi zeď a matčin utrápený výraz, sedl si ji do klína, usmál se jí upřímně do očí, pohladil po tváři a přitulil. Hřejivé teplo, které zasáhlo její srdce, jí pomohlo pochopit sílu a krásu tohoto okamžiku.

V pozdním odpoledni přišel opět strážný. Osvětlil si pochodní prostor a ohnul se pro tác s drobky a už zkaženou vodou. Netušil, že za jeho zády stojí malý nevyzpytatelný Acumen. Stačilo mu pár vteřin, aby si všiml, že z jeho uší čouhá nějaká bílá hmota. Skočil mu na záda rovnou směrem k uším, aby to vytáhl. Podařilo se mu vystrčit jen jeden špunt, protože ho obratem strážný ze sebe shodil a namířil proti němu kopí.

V tu chvíli Pulchram zařvala. „Nech ho být, ty zvíře! Přestaň na něho mířit tím kopím!“

Strážný se vzorně narovnal. Poslechl.

Pulchram s vyděšením zapomněla zavřít ústa. Honorus obratem pochopil. Stejná situace! Jako v zahradách! Je to lidská loutka. Poslouchá rozkazy, sám nemyslí. Musí to okamžitě využít ve svůj prospěch!

„Okamžitě nás odsud bezpečně odveď ven! A ať se nám nic nestane! Jestli někdo zaútočí, braň nás!“

Strážný se otočil, všichni se postavili za ním, jen Imperius byl stále prapodivně rozpačitý, a vydali se chodbami ven. Cestou u vchodu potkali jen jednoho ze strážných, který se postavil na odpor, a byl jedním úderem zlomen, jinak byla cesta volná. Na noc bývají ve sklepeních jen dva strážní, kteří dbají na klid. Štěstí v neštěstí jim přálo.

Když vystoupili na povrch, strážný se zastavil a čekal na další povel.

„Mohli bychom ho poslat za Mendaceurem, aby mu něco provedl,“ napadlo zlomyslně Pulchram.

„Než k němu dojde, všimne si ho a dá mu jiný pokyn. Tohle není žádný bojovník, je to prachobyčejná lidská loutka!“ dodal Honorus. „Mohl by nás odvést za bratrem. Víš, kde je Avarus?“

Nevěděl.

„Dobře. Tak teď sundej zbroj, odhoď kopí a jdi domů.“

Učinil. Acumen ukázal směrem na konec březové aleje, kde dříve měli dům.

„Ale ten už tam není,“ řekl Honorus.

„Ale někde se skrýt musíme…“ špitla Pulchram. „Nemůžeme tu stát.“

„Dobře, pojďme tím směrem, stromy a šero nás skryjí a na konci je branka, kdyžtak budeme pokračovat dál.“

Imperius nebyl v příliš dobré fyzické kondici, a tak museli často zastavovat. Na konci čekala na Acumena velmi smutná podívaná. Celé jeho dětství padlo popelem. Políčka byla rozdupaná, kdo ví, kam se zaběhla koza, jestli si ji ničitelé nevzali s sebou, po zemi bylo poházených pár hadrů a na šňůře ještě viselo přeschlé prádlo, zaprášené od kouře. Pulchram je začala instiktivně sbírat, plakala, když držela Acumenovo oblečení, ale on ji zatahal za ruku, a když se shýbla, znovu ji pohladil dlaní a úsměvem.

„Řeším hlouposti, viď?“ podotkla.

Kývl.

„Měli bychom odejít. Zmizet všem z očí. Nevím, ale kam, a celou noc určitě taky nezvládneme chodit.“

„Vezmem jen ty deky,“ řekl Honorus. „Až se někde zastavíme na odpočinek, aspoň se přikryjeme.“

„Chceš, abychom šli jen tak? Bez cíle?“ mračila se Pulchram.

„Není nikdo, synu, komu bys v Orbisu důvěřoval, abychom se tam vydali?“

„Jen lékaři. Ale ten bydlí uvnitř paláce. A není to vše, co musíme změnit. Po tmě v přírodě máme naději, ale za světla! Každý zná vládcovu tvář! I jeho synů! Z novin a hlavně ze svých bankovek. Kdykoliv si nebudou jisti, jestli mohou věřit svým očím, stačí se podívat do své peněženky.“

„Jak chceme být nenápadní s těmi nejnápadnějšími!“ zasyčela Pulchram.

„Co říká Acumen?“ zeptal se Honorus, neboť chlapec ukazoval na deky a hlavu.

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4 5 6