Když nemoc pohltí celou zem a uzdravení nalézá jen v pomstě

„Chce, abyste se vy dva převlékli za beduíny.“ Za muže, kteří na jihu obývají poušť. Vzdali se všech výdobytků civilizace, putují od jednoho písečného valu k druhému. Živí se masem a mlékem svých hospodářských zvířat a zeleninou, kterou nakupují na tržištích a nasolují si ji, aby jim vydržela dlouhé týdny. Protože vědí, kde jsou oázy, jejich cesty mají vždy svůj řád a kříží se s těmito travnatými oblastmi se studnami či jezírky, kam se slétávají ptáci z okolí.

Velmi zřídka se beduíni objevují ve městech; většinou za účelem prodeje kožešin nebo svých ručně pletených koberců a nákupu potravin. Ale spíše na jihu je lidé vídávají. V hlavním městě, co si Honorus vybavoval, snad ještě nikdy nebyli.

„Myslíš, že budeme v tomto převleku nenápadní, když poušť je tak daleko?“

„Budeme víc vidět než předtím,“ dodal Imperius. „Na takové neobvyklé osůbky se každý hned zaměří,“ dodal Imperius.

„Ale počkejte, Acumen má pravdu,“ přidala se Pulchram. „Každý se sice podívá, protože opravdového beduína nikdy předtím nejspíš neviděl. Budete prostě vypadat jinak. Možná si jen položí otázku: tak daleko od svého domova!? Přivádí je snad stejná nespokojenost? Slyšel jsi! Přicházejí sem lidé z dalších měst. Proč by ne beudíni? Říká se, že si žijí po svém, do ničeho se nepletou a politika je nezajímá. Tak třeba to není úplně tak. A rozhodně budete méně nápadní než takto. Pod svícnem největší tma, říká se. Z těch hadrů a dek vám připravím šaty podobné těm, co nosí. A hlínou si začmoudíte tváře. Sundáte boty, schováte nohavice a nikoho by ani nenapadlo, že takový bídník může být vládce a jeho syn.“

Imperius vše ponechal na Pulchram, ale Honorus se cítil trapně. Dokola vše komentoval, že jen hlupák by tomu uvěřil a deky měly sloužit jako přikrývka a oni by měli hledat jiné způsoby.

„A máš snad jiný nápad?“

Neměl. „Ráno moudřejšího večera,“ jen zabručel.

„Ráno může být už pozdě.“

„Co chceš celou noc dělat?“

Acumen ukázal směrem k lesu.

„Tam to není zrovna bezpečné.“

„To ne, ale,“ odezírala z Acumenových pohybů, „ale myslivci tam mají starou hájovnu. Už není roky obývaná. Mohla by být i dnes prázdná. Pojďme to zkusit.“

„Co ty všechno nevíš?“ zamračil se Honorus významně na Acumena.

Pokrčil rameny. Chtěl snad jen říci, že zde na pomezí mezi palácovými zahradami a venkovní přírodou strávil mnoho času. Odloučen od lidí a zvuků sledoval, co se kolem děje. Četl knihy, luštil hádanky a šifry a učil se být šťastný na okraji společnosti.

Zámek u hájovny byl vylomený, prostory uvnitř zanedbané a dost možná i vykradené. Do rána zde zůstali, pak se vydali směrem k náměstí. Honorovi stále v hlavě zněl poslední rozhovor s Mendaceurem.

„A Avarus? Co je s ním?“

„Ten?“ ušklíbl se na Honora. „Po úplňku bude popraven. Myslím, že to tak zítra odpoledne bude chtít celý národ. Těším se, jak hezky budou mít svorný vztek. Není nad to, když všichni znají viníka. V mase je moc! Obrovská moc. Jeden je schopen odpustit, druhý pochopit, ale společně jsou zabíjet.“

Ať měl s bratrem jakékoliv rozmíšky, nic špatnému mu nepřál. Musí ho zachránit!

Na náměstí Hrdinů zapomenuté války se pomalu srocoval rozhněvaný dav. Bylo tu i na několik stovek tupých loutek, které se přidaly na základě hlasitých povelů: „Tohle si nikdo nesmíme nechat líbit! Bratře, pojď s námi, přidej se! My jim ukážeme!“

Každý rozkaz vedl otupělé z Herba Vitale. Přicházeli ze všech stran. V rukách měli motyky, sekery i cepy. Byli hluční a naštvaní.

„Kdo za to může?! Kdo za to může?!“

Mendaceurus vystoupil na balkon s tlampačem. Po jeho levém boku stál Avarus, dívající se do rozlíceného davu jako do prázdna.

„Přátelé, slyšte, přátelé, já vám rozumím!“ zdůraznil. Řev ale zeslábl jen o stupínek. „Utište se, přátelé, milí obyvatelé Orbisu, vím, co se děje, a vím, kdo je všeho vinen!“

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4 5 6