Když nemoc pohltí celou zem a uzdravení nalézá jen v pomstě

To celé divadlo shlédl i Honorus se svou skupinou. V davu nenápadní, i když přesto strachem sevření z obav, kdyby je někdo poznal. Ale nikdo nepředpokládal, že by někdo z těch ušmudlanců mohl patřit do palácového rodu. 

„Kam ho teď odvedou? Co s ním bude?“ ptala se Pulchram.

„Zdá se, že Mendaceurus potřebuje divadlo se vší parádou. Pokud chce soud, nechá Avara odvést do vazby. Tam do té budovy se zamřížovanými okny.“

„Ale to ho musí převážet přes náměstí!“ vyděšeně polkla Pulchram.

„Tvé obavy jsou na místě,“ kývl na ni Imperius.

„Chápeš to?“ bála se oslovit Honora jménem. „Je tu dost naštvaných lidí. Je dost možné, že zaútočí na projíždějící kočár a Avarus ani do vazby živý nedojede.“

„Musíme tomu zabránit.“

„Ale jak?“

„Budeme předpokládat, že ho povezou stejné figuríny.“

„Nemůžeš se na to spoléhat. Rozhlédni se kolem. Už je tu jen zlomek lidí, co poslouchají rozkazy.“

„Ano, ale ti přišli zvenčí. Kdežto kočár určitě budou řídit Mendaceurovi služebníci.“

„Já bych ho poslechl, Pulchram,“ dodal Imperius. „Zkusme to.“

„A záložní plán? Připravíme si nějaký?“ znovu se bála Pulchram. „Chcete opravdu jít k branám? Všude je tolik lidí. Je to strašně nebezpečné.“

„Neboj, znám to tady líp, než si myslíš.“

Ukázal jim, kde se mají schovat a čekat. Lidé se drželi od strážných z povzdálí. Ať byli rozčíleni, nebo jen tak brebentili, nikdo si nedovolil k nim přiblížit. Byl to obecný respekt. Nešlo tak o strach ze strážců a jejich zbraní či o obavy ze zatčení. Bylo to po staletí chápané vymezení, které jasně určuje, kam až by běžný občan měl zajít. Jako by žádného civilizovaného člověka s čistým štítem a rejstříkem ani nenapadlo jen tak chytnout za kliku cizího domu a vstoupit, či vzít si nehlídané věci, které nejsou jeho nebo provokovat policejního důstojníka. Jsou to často i nepsané zákazy, které se dodržují, protože tak mu káže morálka, výchova nebo zvyk společnosti. Je normální nedělat to, co nechceme, aby jiní činili nám. Je normální nenarušovat běžný chod společnosti, dodržovat tu tichou úmluvu, která i nám zaručuje pocit bezpečí.

I před bitvou s chobotnicí nebyl vstup do paláce nijak zvlášť střežený, jako bylo typické například pro středověk. Orbisané respektovali vládní palác a pozemky jako nedotknutelné a nedovolili by si do nich bez pozvání vejít. V rušných dobách jako je třeba právě tato, by se možná mohlo změnit chování nespokojených lidí. Jak bývá zvykem v době revolt proti vládě, lidé ztrácejí zábrany a chtějí si vyřizovat účty s těmi, kdo se nacházejí v takových prostorách, neboť to jsou oni, kdo jim vládnou a koho v tu chvíli viní za svůj ztrpčený život. Je tomu i dnes snad poprvé od dob Zapomenuté války, kdy hlavní brána měla staženou mříž i v  denních hodinách. Jinak se zatahovala pouze na noc.

Strážní stáli v barevné palácové uniformě se zdobnou přilbou jako sochy. Honorus oba muže pozoroval, zdali na nich pozná, jsou-li omámeni jako ostatní, nebo jen vzorně prkenně stojí jako profesionální stráž, která na první pohled nedbá, co se kolem ní děje, a přitom je stále ve střehu.

Skrýval se za vysokým téměř dvoumetrovým živým plotem, který se ve vzdálenosti asi pět, šest metrů od budovy táhl po celé přední délce a omezoval tak přímý výhled do oken. Udržoval soukromí a částečně chránil před nežádoucím vtrhnutím na palácový pozemek nebo vloupáním do budovy. I když okna v přízemí a v první patře byla zamřížovaná.

Do nádvoří se vcházelo obloukovitým průchodem. Průčelí budovy bylo vystouplné a pod prvními okny zdobené historickými výjevy. Stráž stála hned u kamenných pilířů, na nichž byly velké kovové sochy baculatých sov s roztaženými křídly. Jedna měla břicho vyplněné hodinami a druhá nenarozeným dítětem. Oba ptáci symbolizovali moudrost, která v sobě skrývá čas a život, a to život v samotném zárodku zrození.

Honorus skryt za živým plotem měl přímý výhled na oba strážné. Ozubenými kolečky zdobená vysoká měděná mříž mezi vystouplým průčelím a živým plotem byla skutečně jen pro parádu. Stačilo opřít se a s pár škrábanci bylo možné překročit, ale to teď neměl Honorus přímo v úmyslu.

Protože si nebyl stále jist a nemohl ani kvůli přilbě zjistit, zdali mají muži špunty v uších, v tu chvíli ho nenapadla jiná lest, než komický rozkaz:„Hej ty, zamňoukej!“

Hned po vyslovení mu proběhla hlavou myšlenka, že hloupější věta mu nemohla snad ani padnout na jazyk! Na druhou stranu nechtěl vydat jasný příkaz, aby k němu strážný přišel. Co když nebude otupělý po Herba Vitale, a tak se nedozví, zdali to, že se k němu přibližuje, je bezpečné či nikoliv. Mohl ale spekulovat nad směšností svého rozkazu jen zlomek vteřiny: tupá loutka zamňoukala.

„Pojď sem a hned mi předej svou zbroj!“

Přistoupil o metr k mříži, za níž stál Honorus a začal si sundávat přilbu.

„Tady ne! Protáhni se ke mně!“

Když se za keřem Honorus převlékl do brnění, poslal muže ve spodním prádle domů. Imperius a Pulchram, jakmile spatřili, že se k pilíři přiblížil muž, jenž po zvednutí štítu měl od  hlíny zašpiněnou tvář, s potutelným smíchem a úšklebky vše dále pozorovali. Acumen se vyškrábal na strom, z něhož měl doslova královský výhled.

A kočár s Avarem byl již připravený, aby mohl za krátký čas vyrazit. Na kozlíku seděl jen jeden strážný, vzadu stáli dva.

Zdali se na tento vůz vrhne rozlícený dav, nikdo nebude mít šanci!

Z vnitřní strany nádvoří strážní uzavřeli velkou dřevěnou bránu. O každé těžké křídlo se museli opřít aspoň dva muži. Vůbec nebylo snadné, ani rychlé s nimi manipulovat. A také bylo velmi nezvyklé, aby se palác takto doslova pečetil před vnějším světem. Mendaceurus nejspíš věděl, proč a před kým se chránit. Jeho moc měla takovou váhu, jakou jí věnoval péči. Hněv obalamuceného davu se může snadno obrátit podle větru nálady i pro něho nežádoucím směrem.

Kočár byl teď v uzavřeném prostoru. Za zády brána a před ním stále zavřená těžká kovová mříž. Otevřelo se okno dřevěné brány a strážný v prostoru dostal potvrzení, že je bezpečně zamčeno a může nechat zvednout mříž. Muž zasadil velký klíč do zámku. Jak se po uvolnění mřížová brána pomalu zvedala, Honorus se sehnul, proklouzl pod ní a postavil se z boku přímo ke kočáru. Rozhlédl se na všechny strany, zdali nespatří někoho, komu by to mohlo být podezřelé. Ale ani strážní na kočáře, ani muž s klíčem nedbali na jeho chování. Jen konali rozkazy a neměli v popisu práce bránit svým druhům v jakémkoliv pohybu. Vždyť vypadal jako jeden z nich!

„Vyčkejte!“ poručil jim. „Nyní bude provedena kontrola vězně.“

Strážní se ani nehnuli.

Honorus otevřel dveře a obratem naskočil dovnitř kočáru. Když spatřil svého bratra, strašně ho to vyděsilo. Avarus měl převázené ruce provazem, ale kdyby chtěl, snadno by mohl utéct. Místo toho vzorně seděl na vypolstrované lavici a zíral před sebe, jako by mu bylo všechno fuk. Tenhle pohled Honorus znal: viděl je u všech strážných, ale při pohledu na svého bratra ho to velmi zasáhlo.

Zprudka otevřel protější dveře a poručil bratrovi vystoupit. Na jednu stranu byl rád, že poslechl a usnadňuje mu to dostat ho ven z nebezpečného povozu, na druhou měl pocit, že se mu do srdce a očí zapíchává na tisíce bodavých špendlíků. Mučil ho pohled, jak strašně vypadá člověk bez kouska soudnosti, bez vlastního rozhodnutí, bez jiskry v pohledu.

Vystoupil a nehýbal se. Honorus ho přitiskl ke zdi a poručil strážným: „Odvezte ten kočár k budově soudu!“

Stejně tak poručil strážnému u druhého pilíře, aby za keřem odevzdal svou uniformu, do které oblékl Avara.

Pak ale uslyšel v dálce hluk. Ke kočáru se přibližovali lidé. Křičeli, házeli po něm kameny a vše, co měli po ruce. Až nakonec ho někdo polil jakousi hořlavinou, dost možná benzínem, a zapálil ho. Koně se splašili, utrhli a rozeběhli pryč z náměstí. Obrovský prudce se vzplanuvší oheň odtáhl lidi do širšího kruhu. Požár a řev lidí na sebe strhl všechnu pozornost.

Pokračování zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3 4 5 6