Království loutek

„Spekulujeme a mně vůbec není dobře. Pulchram má pravdu, měli bychom se vrátit do vesnice. Potřebujeme další květiny. Potřebujeme opravit balon a potřebuji spravit hlavu.“

„Všichni se do člunu zase nevejdeme.“

„Opět riziko, že někdo někde zůstane a může přijít k úhoně.“

„Pojedu já,“ řekla Pulchram.

„A proč? Abys tam už zůstala a úplně nás odřízla? Budem pak už i bez člunu.“

„Nech si toho, Tempestatibe, Acumen tu může zůstat s vámi. A ten květinář už je stejně pryč, nic se vám nestane.“

„Tobě by se ale mohlo,“ dodal Honorus. „Mohl bych jet s tebou, ale stejně nechci tady nechat zraněného a pak tvého syna, který nezlob se, ale pomoc nepřivolá.“

„A jaké tedy vidíš řešení? Musíme tu někoho nechat. Všechny nás člun neodveze, akorát půjdeme ke dnu.“

„Ne, vyrazím já. Já půjdu pro pomoc,“ dodal Honorus. „Vy tu všichni počkáte a vzájemně se pohlídáte. Já jsem muž a…“

„A proto máš víc šancí nebo větší právo?“ zlobila se.

„Máš pocit, že tě zase chce někdo někam tlačit?“

„Zatímco se tady hádáte,“ skočil jim Tempestatibus do řeči, „tak už jsme mohli něco podniknout. Pulchram, prosím, neřeš to. Pojede Honorus. A ty budeš určitě klidnější, když tu zůstaneš se synem.“

Odeskla a vzala Acumena za ruku. Společně se šli projít podél pobřeží. Byla nervózní, dostávala hlad, ale na nic chuť neměla.

Honorus zatím vyrazil zpátky na kontinent. Zatímco poprvé, když vstoupil do divočiny, mu připadalo všechno stejně nepropustné, nyní už viděl i stezky. Byly to jen úzké průchody, poznatelné tak, že krajinou byla při zemi sem tam ulomená větývka, ohnutý list, nenápadné prvky, které dovolovaly projít terénem. A stejně než dorazil do vsi, byl prozrazen. Místní jsou na zvuk lesa zvyklý. A i drobné rozdíly citlivě vnímají. Po krátkém čase už u něho stál jeden z mužů. Místní dialekt Honorovi nešel, a tak ztěžka mu mohl vše vysvětlit, ale naznačil sevřenou pěstí ránu do hlavy a bolestný výraz ve tváři. Muž pochopil, že jeho návrat není žádná šťastná událost, a rychle ho zkušeněji provázel nejkratší cestou.

Ve vsi pak vysvětlil celou situaci a místní se rozhodli mu obratem pomoci. Nic ale nemůže probíhat tak rychle, jak by si člověk představoval. Nasedli na své lodě a i když jich nebylo zapotřebí tolik, vydalo se jich co nejvíce. Snad možná aby prověřili ostrov, zdali tam nehrozí další nebezpečí, snad možná proto, aby jejich hosté viděli, že o ně mají skutečné obavy. A že se nemusí obávat poprosit o pomoc.

Nic nemůže probíhat tak rychle, jak by si člověk přál. Cesta na moři a mechanické pádlování a to se vším, kdy je potřeba sedět v člunu, a přitom už člověk v hlavě cítí tlak, že by měl něco dalšího dělat. To sezení a čekání, než dorazí k břehům, už potolikáté na stejné trase, bylo téměř frustrující.

A pak stejně opatrně naložili Tempestatiba, nasedla Pulchram se smutným Acumenem a plulo se znova. Honorus měl pocit, že moře už nechce vidět na hodně dlouhou dobu. Naštěstí pro něho vesničané posbírali zbytky z horkovzdušného balonu a naskládali vše do svých loděk. Pokud bude mít štěstí a balon se opraví, bude moci nejspíš již startovat přímo z kontinentu.

***

Notitiae těsně při startu odeslal zprávu v mechanickém strojku. Byla plná euforie. Vůbec si neplánoval, že vše proběhne tak rychle a snadno. A díky tomu již ani nepociťoval nepříjemné stavy z letu balonem. A když po pár dnech se již vznášel nad Orbisem a lidé ukazovali k nebi na tu krásu, aniž by znali pozadí příběhu, Mendaceurus, který od obdržení zprávy netrpělivě vysedával u dalekohledu celé hodiny, hned Avara upozornil.

„Už je to tady, pane! Přilétá vaše budoucnost.“

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4 5 6