Království loutek

Přivolal sloužící, kteří bedny jednu po druhé opatrně snesly do Mendaceurových komnat. Notitiae dostal svou odměnu a nenápadně se vypařil z palácových zahrad. Služebnictvo balon složilo a uklidilo. A všechno při pohledu z okna opět vypadalo jako dřív. Žádné památky.

„A co teď, Mendaceure? Budeš umět vyrobit z květiny lék pro mého otce?“

„Věřím, že ano. Vyrobím extrakt a pak už jen musíme stanovit vhodné dávkování. Měli bychom začít od nejslabšího, abychom poznali sílu rostliny a nepřehnali to ku škodě silnější dávkou.“

„Věřím ti, dělej, co nejlépe dokážeš. Chci, aby můj otec byl zdráv a aby celý národ věděl, že je to moje zásluha.“

Avarus do ložnice svého otce chodil minimálně. Spíš jen vždy nakoukl mezi dveřmi, na pár vteřin pohlédl na tu neměnnou tvář a odešel. Pohled na otce ho skličoval. Stále v sobě nosil bolest ze ztráty své matky. Teď se obával, že by mohl přijít i o svého otce.

Za krátký čas mu bude patnáct. Podle zákonů Orbisu je téměř dospělý a zodpovědný za všechny své skutky. Jenže někdy se uvnitř pořád cítí jako malý kluk, kterému chybí matčino objetí. Z obou bratrů to byl právě Avarus, maminčin mazánek, který se někdy až otravně doprošoval jejího úsměvu, polibku a pochvaly při všemožných neoficiálních soutěžích s bratrem. Nebylo potřeba nic vyhlašovat, Avarus byl ve hře neustále. Kdo je milovanějším synem své matky. Kdo si zaslouží víc její pozornosti. Pořád byl důvod, aby jí byl blíže. V otci ani nestihl získat nějaký pevný vzor. Když už se pomalu začal měnit v muže, on seděl jen ve svých komnatách a stýskal si po své zesnulé ženě. Kdyby mu tak mohl ukázat, jak je silný a schopný, aby ho pochválil slovy: matka by na tebe byla hrdá, synu!

Po pár hodinách přišel Mendaceurus s malou zkumavkou s kapátkem. Z Avarovy tváře se dalo vyčíst prvopočáteční zklamání: copak něco tak drobného může pomoci? Imperius bezvládně leží už řadu týdnů a tohle bude stačit?

Mendaceurus přistoupil k vládcově hlavě. Po jeho boku zůstával zvědavý a netrpělivý Avarus. A naproti rozčílená zdravotní sestra, která nesměla ani promluvit. Na jednu stranu se bála o vládce, na druhou, copak se může příčit jejich rozhodnutí? Snad jeho syn ví, co dělá! A pokud ne! Pak sestra stojí na špatném místě ve špatnou dobu. Pokud jejich úmysly nejsou čisté, pokud se zdravotní stav vládce nezlepší, bude to spíš ona, kdo to odskáče. Se strachem jim pohlédla do tváře a raději se rychle beze slova vzdálila z místnosti.

„Mendaceure, jak mu ten lék podáme? Nehýbe se, ani nevím, jestli mu umím podat nápoj.“

„Jen mu pootevřu ústa a vložím na jazyk pár kapek. Uvidíme. Pokud nebudou stačit, přidáme.“

Když chytl za vládcovu čelist, vypadalo to na první pohled krutě a drze a Avarus už měl v plánu Mendaceurovi zabránit, aby pokračoval. Jenže jedna věc je plán a druhá… Spíš tam stál jako přimražený. Mendaceurus vládci země nakapal na jazyk osm kapek, přivřel vládci čelist a sledoval. Imperius ani nepolkl, ani se nepohnul.

„Je to k ničemu!“ zlobil se Avarus.

„Nic nefunguje hned. Vyčkejte, pane. Pokud se neprojeví žádné příznaky po pár hodinách, zkusíme to znovu.“

„Všechno bylo zbytečné! Tolik humbuku, tolik námahy, tak dlouhá doba na čekání a je to k ničemu! Jdu se projet na koni.“

Když se vrátil z cesty zpět, něco přesto bylo jinak. Posadil se na kraj postele a jeho otec se mu díval do očí! Už to nebyl ten prázdný pohled, opravdu se jejich panenky setkaly. Usmál se, jen trochu, ale bylo znát to drobné zachvění koutků nahoru. Mimické svaly nebyly už tak ztuhlé. A jeho ruce již uvolněně ležely na posteli. Nebyl zdráv, ale byl blíž k životu než k smrti.

Avarus se spokojeně usmál, jak už dlouho ne.

„Udělám cokoliv, otče, aby ses uzdravil! Cokoliv! Zachráním tě!“

Po té rychle běžel do Mendaceurových komnat. Rozrazil dveře bez ohlášení jako pokaždé a radostně volal: „Dokázali jsme to! Můj otec se uzdravuje!“

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4 5 6