Království loutek

A po celé zemi se brzy tato radostná zpráva rozkřikla. Zdravotní stav vládce země se zlepšuje! Komu za to můžeme být vděční! Avarovi! Jeho milovanému synovi! A v hlavním příspěvku Orbisova zpravodaje byla i jeho slova: „Neexistuje nic, co bych pro svého otce neudělal. Imperius bude žít, musí žít. Překážky mohou být jakékolkv, ale já to nevzdám. Můj otec se vyléčí!“

Po několika dalších kapkách byl pak Imperius ke konci dne schopen pomalu vstát z postele, dojít k oknu a rozhlédnout se. Ten den voněl příjemným vánkem a slunce žhnulo a zářilo po kraji. Musel mít pocit, že se probudil do ráje. Druhý den tato zpráva opět obsadila hlavní stránku Orbisova zpravodaje. Cesta k úplnému uzdravení se blíží. A stanovil se den velkých oslav, kdy celá země chtěla jásat nad tou neuvěřitelnou a šťastnou změnou.

Na oslavy nechal Avarus porazit řadu hospodářských zvířat a připravit z nich pečeně. Nechal napéct dorty. A připravit řadu sudů s palácovým vínem a moštem pro děti. Všichni budou slavit, nikdo nesmí být nešťastný.

Na náměstí Hrdinů zapomenuté války přijelo na statisíce lidí. Kdyby se tu vešel celý národ, určitě by tu byl. Tisíce dalších lidí slavilo v okolních uličkách. Tolik Orbisanů pohormadě v hlavním městě snad nikdy ještě v minulosti nebylo. Všude byli kejklíři, hrála muzika, lidé prodávali své rukodělné výrobky a cukrovinky a zdarma se rovněž rozdávaly různé palácové dobroty. Každému se dostala alespoň jedna sklenka s vínem nebo moštem. Nikdo nebyl ošizen.

Všichni se radovali až do druhého dne. Nikdo se neměl k odchodu. K ránu se vládce cítil ještě o mnohem lépe. Dokonce se pustil do čtení novin!

Mendaceurus se naklonil k levému Avarovu uchu.

„Něco bych vám rád ukázal, pane.“

Avarus ho obdařil lišáckým pohledem. Připadal si jako ve spliklenecké klučičí hře. Tajemné šeptání po tak šťastném dni.

Mendaceurus ho odvedl na balkon s výhledem na náměstí Hrdinů zapomenuté války. I po dlouhé noci tam stále lidé postávali. Ale vypadali již nějak ospale. Moc se nepohybovali.

„Dívejte se, pane,“ mrkl okem. Z kapsy vyndal malý nahrávací přístrojek. „Zde jsem jen pro dnešní demonstraci nahrál zvuk štěkajících psů. Nelekněte se toho hluku, pane.“ A přiložil reproduktorek k tlampači. Zapnul. Přes náměstí se ozval ohlušující řev rozlícených psů. I když byl varován, stejně si Avarus musel s úlekem zacpat uši. Bylo to dost nepříjemné a ohlušující hluk se jistojistě táhl plřes celé náměstí, nebyl-li slyšet ještě dál. Ale lidé stále stáli nehnutě, jako by se nic nedělo.

Mendaceurus stopnul nahrávku.

„To bylo strašný! Málem jsem přišel o sluch. Proč tohle děláš?“

„Podívejte se pane na náměstí. Nikdo se ani nepohnul.“

„Ale jak je to možné?“

„Nebojí se. Jsou to trpělivé ovce, které neutíkají před dříve známým nebezpečím, dokud jim někdo neřekne, co mají dělat. Takovou sílu má Herba Vitale. Otupí jejich mozky, při vyšší dávce vypne amygdalu z činnosti. Jsou vaše! Udělají to, co jim řeknete. Zkuste to, pane.“

Avarus byl šokovaný. Netušil, jestli to, co dělá, je správné, nebo to znamená konec jeho kariéry. Nevěděl, zdali má Mendaceura obdivovat, nebo ho na místě vyhodit či nechat zavřít. Ale vzal ten tlampač a přitiskl ke rtům.

„Řekněte jim, že jim nařizujete, aby začali tleskat.“

„Já jsem Avarus, syn mocného vládce Imperia, otočte se ke mně tváří a začněte tleskat. Tleskejte!“

A lidé tleskali. V jejich tvářích nebylo vidět nic, ani nadšení, ani zloba, žádná emoce. Stáli, dívali se nahoru na balkon a tleskali, jak bylo poručeno.

„To je hrozivé,“ dodal Avarus.

„Ale účinné. Přemýšlejte, pane.“

„Jak dlouho z nich budou poslušné ovce?“

„Preparát je mnohonásobně účinnější ve spojení s alkoholem. Koncentrát byl rozpuštěn do všech sudů vína, které byly včera při příležitosti nabízeny. Záleží, kolik kdo vypil. Ale v případě jedné sklenky zůstanou všichni takto poslušni jistě řadu dní.“

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4 5 6