Království loutek
Těžko říct, zdali lidé vnímali, že byl krásný den, jasně svítilo slunce a nebe bylo téměř bez mraků. Typický den na Orbisu: vše na první pohled vypadá naprosto perfektně. I když si člověk snadno může zvyknout na příjemné, přesto by si to neměl přestat uvědomovat. Že jednou by mohla přijít smrtící bouře. Že jednou může tahle krása pominout. Že nic netrvá věčně.
Ale jak je možné si něco takového uvědomovat, když vnímání prožitků je v těle jaksi vypnuto? Možná na první pohled nepodstatné věci: úsměv, radost, strach, zlost. Možná jsou pro život důležitější skutečnosti: pokora, moc, bezmezná úcta, nesoudnost nad vlastní pýchou. Všichni cítíme, jak je to bláhové! Loutky nahrávajím diktátorům.
Jak dlouho může žít člověk bez pocitů? Může zemřít?
Po světě chodí taky lidé, kteří nikdy neokusili Mendaceurovo víno, a přesto je jejich život tolik okleštěný od běžných emocí. Na německé Heidelberské klinice označili tuto poruchu u svých pacientů jako Pinocchiův syndrom. Jako by ti lidé byli ze dřeva. A copak může mít dřevo nějaké city?
Jako by jim chyběla fantazie a nejsou schopni vcítit se do problémů druhého člověka. Umí se zasmát dobrému vtipu? Dovedou snít, či toužit? Ztěží. Stejně jako nedokážou upřímně odpovědět na otázky: jak se cítíš, máš mě rád, nenávidíš ho?
V lecčems jsou přesto odlišní. Zatímco Orbisané po požití nápoje, jenž jim otupěl schopnosti amygdaly a vylepšil schopnosti poslušnosti, byli jako roboti beze strachu, pacienti s Pinocciovým syndromem vypadají někdy řádně vystrašeně. Jenže nepociťují strach běžných lidí, které svírá úzkost, v hlavě jim probíhá děsivý příběh, co by se stalo „kdyby“, a spojují svůj současný strach s nějakým zážitkem z minulosti. Pinocchiové spíše hlasitě upozorňují, že se něco děje a že je něco bolí.
Jsou podráždění, nervózní, znudění a bez fantazie.
Jsou jako hlásiči problémů. Ale zdali je opravdu něco uvnitř trápí, neumí popsat. Mají porouchanou pravou část mozku: jako by zpráva o pocitech z pravé půlky mozku měla přerušenou cestu do řečového centra. Jako by jen nedokázali vyjádřit, co doopravdy cítí. Jenže ani slz se jim někdy nedostává, ani obrazem svůj pocit nevyjádří. Které všechny cesty v mozku se přerušily, že způsobily takový chlad? Zůstávají často sami, straní se ostatním lidem a ostatní si o nich jen myslí, že jsou panovační, cyničtí a povrchní.
Uprostřed pastvin stál obrovský stroj. Byla to kolosální kovová pýcha na osmi nohách a o smrtících obřích klepetech. Na vzdálenost asi deseti metrů od štíra byly kolem dokola postaveny kolíky, kol nichž se táhla páska, aby nikdo blíž nevstupoval. Možná to bylo zbytečné, protože lidé vzorně jako by byly ze stejného kovu stáli opodál řádně jeden vedle druhého a sic se dívali na ten úchvatný stroj, přesto z jejich tváří nebylo možné přečíst nic.
Brzy se v blízkosti objevily i děti. Probíhaly mezi dospělými, škádlily se, pokřikovaly. Docela změnily náladu setkání. Zatímco dříve by je rodiče pokárali, nebo se na ně někdo usmál a ony by se schovaly za matčinu sukni, nyní na ně nikdo nereagoval. A Mendaceurus je bral za vážně otravnou přítěž, rušící důležitost okamžiku. Litoval, že děti nepijí víno. Stály by tu spolu s ostatními, a i když povely vydává Avarus, Mendaceurus moc dobře věděl, že hlavním tahačem za vlákna loutek je tu on.
„Přestaňte!“ rozzlobil se již i Avarus. „Nemůžete se ztišit? Copak nechápete význam tohoto okamžiku pro dějiny celého Orbisu?“
Ale děti pobíhaly dál. Jedno tahalo mamku za blůzku, ona ho bezděčně pohladila po vlasech, aniž by se na něho podívala. Děti cítily ten chlad a svůj smutek ventilovaly zlobením. Zvyšovaly dávku hluku a rychlost pobíhání, udělaly by cokoliv, aby si jich rodiče všimli a pokárali je. Protože po pokárání a trestu je čas pro odpuštění a objetí.
„Zastavte někdo ty uřvance!“ rozkřikl se Avarus. A dospělí kolem začali rukama chytat děti, jenže v nich bylo něco děsivého. Kam mohla ta jejich poslušnost vést? Avarus se ulekl. Co když ty lidské loutky těm dětem nakonec ublíží jen proto, že plní rozkazy?
„Pusťte je a vy, křiklouni, běžte odsud rychle pryč, nebo se vážně něco stane!“
A děti skutečně pelášily. Srdce jim tlouklo skoro až v krku. V očích měly nebývalý strach, některým tekly i slzy po tvářích. Běžely až na kopec a teprve tam se ohlédly zpátky na tu synchronizovanou sešlost. Pokládaly si otázky, co se těm všem lidem stalo. Snad jsou zakletí! Snad jsou pod vlivem nějakých látek! Ať je to, jak chce, teď musí zmizet do bezpečí a teprve tam promyslet, jak naložit s touto novou děsivou situací.
„Nikdy jsem je takové nezažil.“
„Máma mě vždycky pohladila, ale teď jako by mě ani neviděla.“
„Mě zas otec nikdy nezapomněl seřezat. Preventivně.“
„Jsou jako z kamene.“
„Bez duše.“
„Tohle špatně dopadne.“
Pokračování zde.
Martina Boučková
2 komentáře
Pingback:
Pingback: