Krvavá bitva pýchy a zaslepenosti

Ještě byli na hony daleko od jeskyně Temného rytíře, protože skutečně postupovali velmi pomalu, ale brzy mu hlavou začaly bloumat představy o jeho budoucích úspěších: jak hrdinně zničí krutou chobotnici, jak poté naloží s jeskyní, oslaví své vítězství, stane se vládcem a založí nové náboženství, jehož on bude nejvyšším zpodobněním. Nechá zbudovat obrovský chrám z bílého kamene, který bude už zdálky na slunci zářit. Uvnitř bude stát velkolepý oltář a v čele obrovská socha. Jeho socha. A lid bude neskonale šťastný a oddaný, a proto už nebude zapotřebí Herba Vitale. A kdyby přeci jenom, pro jistotu jí vypěstuje celé lány. Odpor se bude trestat: neposlušní dostanou dávku z koncentrátu exotické byliny nebo budou pro výstrahu popraveni. Každý vzdor má svůj zasloužený trest. Země musí být šťastná, velkolepá a Avarova.

Když začalo slunce zapadat, doporučil Mendaceurus, aby zastavili a odpočinuli si.

„Vím, pane, že jste plný síly a odvahy postavit se nepříteli, ale vaše vojsko by mohlo vyčerpáním dřív padnout a umenšit váš podíl k vítězství.“

„Máš za to,“ zlobil se Avarus, „že bych snad nevyhrál?!“

„Nikoliv, pane, vy vyhrajete. To je naprosto zřejmé. A pokud bude vaše vojsko odpočaté, bude silnější a nebudou hrozit žádné ztráty. A vrátíte-li více mužů k jejich ženám, bude vám celá země zavázanější.“

„Dobrý kalkul. Nepotřebuji více mrtvých, potřebuji více živých, kteří mě budou oslavovat.“

„Jste moudrý muž, pane,“ přikývl Mendaceurus.

Vojáci usedli na zeminu a dostali každý po sušeném masu, chlebových plackách a vodě, aniž by si byli vědomi, že by měli mít žízeň nebo hlad.

Když dostali povel, aby šli spát, všichni naráz zabrali. Nevídaná kázeň!

Avarus, zvyklý nocovat jen v paláci, se ale moc dobře nevyspal. I když si pod sebe rozložil kožešinu a deky, pořád se to nemohlo srovnávat s měkkými matracemi v jeho ložnici. Nepohodlí pokorní vojáci nepociťovali. Vycházející slunce proto lehce spícího Avara snadno vytáhlo z jeho provizorního přístřešku. Posadil se do tureckého sedu a sledoval tu krásu. Ještě nikdy předtím nic takového neviděl. Jako by zlatý hořlavý kotouč vystupoval ze samého středu země. Vyplouval z hlubin moře a jeho odlesk se po hladině nesl v podobě milionů třpytivých šupin. Neuvěřitelná podívaná! Z vody vyvstává oheň!

Mohl bych ten svůj kult o mém božství opřít o moc a krásu Slunce, přemýšlel Avarus. Stanu se synem slunečního Boha, napůl člověk, napůl bůh. Z půlky jsem lidské povahy, synem svého otce Imperia, a z druhé poloviny jsem synem slunečního boha. Nic krásnějšího jsem nikdy neviděl a nic menšího mi hodno není.

Posnídal a sotva už slunce vyšplhalo vysoko nad hladinu ze vzdáleného moře, zavelel k probuzení. Sám byl syt, nejraději by se hned vydal na cestu, Mendaceurus ho však zastavil, aby ještě chvíli posečkal a nechal i svou armádu vykonat obvyklé ranní rituály a snídani.

„Vaše odhodlanost, pane,“ pravil Mendaceurus, „je vskutku úctyhodná a zapíše se do kronik Orbisu. Už nyní píšete dějiny, jste jejich tvůrcem a já jsem vaším oddaným služebníkem,“ vlísával se.

Jak postupovali dál, svěřil se Avarus Mendaceurovi se svými budoucími plány. Alchymistu Avarova pýcha opět velmi pobavila. Naštěstí si vládcův syn nevšiml toho pošklebku, ze kterého se dalo číst, jak navzdory slovům, které Mendaceurus ze svých starých vrásčitých úst vydává, ve skutečnosti Avarem pohrdá jako nadutým hloupým děckem. Syn boha Slunce! Smál se v skrytu: více vzdělání a pokory by chlapci neškodilo.

Moře už bylo nejen vidět, vzduch byl prolnut jeho vůní, bylo slyšet šumení vln a zpěv racků a dalších ptáků. Od zálivu Temného rytíře byli možná jen na hodinu cesty. Když se na nebi objevila nepatrná tečka.

Honorus z výšky v horkovzdušném balonu sledoval, co se děje na zemi.

„Svět se zbláznil!“ dodala Pulchram. „Říkala jsem, že se nemáme vracet. Měli jsme zůstat na jižním kontinentu. Šťastní a spokojení. Orbis je plný šílenců.“

V šoku byl i Honorus. A z úleku nedokázal své myšlenky udržet v hlavě a tak, jak mu padly na mysl, je vyslovoval. „Tak on to dokázal! Obrovský štír je hotov. A všechny je poslal na obrovskou chobotnici. Ztratil snad zbytky rozumu?  Proč posílá muže do bitvy? Copak mu to nemohl někdo rozmluvit? Všichni tam umřou! Naprosto to monstrum podceňují. Tohle není žádná vražedná mise na caprapusy. Tohle je spíš sebevražedná… Tak obrovská armáda! To snad nemá konce! Vždyť sliboval… Vždyť kvůli tomu sestrojil tak obrovský stroj, který nepotřebuje mít okolo sebe velkou armádu.“

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4 5 6