Krvavá bitva pýchy a zaslepenosti

Acumen ho zatahal za rukáv. Cosi rukama gestikuloval.

„Jestli ho prý dokážeš zastavit,“ přetlumočila mu Pulchram.

„Rozhodně bych měl! Ale vůbec netuším jak.“ Promnul si oči, jako by doufal, že pak celý ten šílený obraz zmizí.

Pochopitelně, nezmizel.

„Copak se mohu postavit před takovou skupinu? Copak mě bude někdo poslouchat? Copak můžu čelit tak obrovské přesile? A tomu šíleně geniálnímu zabijáckému stroji?“

„Kdepak je ten hrdina, který se s námi vydal do neznámých končin?“

„Musíme ho zastavit! Ale řekni mi: jak?!“

Acumen zatnul pěsti a předváděl kontaktní souboj. Přímý zásah, rána, rána, levý hák, rána.

„Musel bys být nejmíň třicetkrát větší, z oceli a přitom mrštný a rychlý jak zajíc.“

„A nechceš se aspoň svému bratrovi ukázat?“

„Že by se v něm hnulo svědomí? A zničehonic by se rozhodl celou výpravu rozpustit?“

Tempestatibus dlouho mlčel, ale nakonec jen dodal: „Tušil jsem to.“

„Co jsi tušil?“ mračil se Honorus.

„Ovládlo ho zlo.“

Acumen zase rukama cosi naznačil a Pulchram překládala. „Máme letět do paláce. Jestli jsou skoro všichni tady, kdo se stará o vládce Imperia? Kvůli jeho zdraví jsme podstoupili tak velkou cestu, tak pojďme dokončit naši misi.“

Všem to připadlo jako nejlepší nápad. Válečnou vřavu sami nezastaví, ale proč nedokončit to, co začali.

Nikdo z vojska si horkovzdušného balonu na nebi nevšiml. Ani Avarus. Nicméně ona neobvyklá tečka neunikla Mendaceurovi. Vymluvil se Avarovi, že musí něco neodkladného zařídit, zkontrolovat celou skupinu, zda snad někdo nezůstal v táboře, a k tomu přídal ještě pár dalších dlouhých vět, které jak Avara nudili, tak mávl rukou, ať si Mendaceurus dělá, co chce.

Obratem se vydal do paláce. Hnal koně, co to šlo, a věděl, že tam bude dřív, než stihnou přistát.

Než balon dorazil do cíle, byli všichni v koši nedočkaví a čím dál více nervóznější. Ta marnost sevřeného prostoru, ze kterého vidí, že se hluboko pod nimi děje něco špatného, ale nemohou nijak zasáhnout a zvrátit děj, byla velmi frustrující. A pomalé vleklé přistávání, než se koš konečně dotkl zeminy, bylo téměř nepříčetně nervy drásající. V tak husté atmosféře stačilo málo a možná by se byli schopni pohádat.

Tempestatibus požádal, zdali se může od skupiny oddělit někam do bezpečí.

„Brzy se shledáme! Věřím, že ten, kdo se mě chtěl zbavit, jistojistě sídlí v paláci. Nebudu zavdávat žádnou příčinu a v pravý čas se sejdeme.“

Nikdo s tím neměl problém a brzy viděli, jak mizí kdesi mezi keři. Stejně tak Honorus vyskočil jak vyplašený králík a už chtěl běžet ke dveřím, když ho Pulchram chytla za pravou paži.

„Co mě zdržuješ?“ zlobil se.

„Copak to nevidíš? Acumen!“

„Co je s ním?“

„Nevšiml sis, kam posledních pár minut pořád ukazuje?“

„Ježiši, Pulchram! Dořekni to, nebo se zblázním!“

„Imperius! Sedí zády na lavičce pár desítek metrů odsud.“

„Cože?“ jako by ho kámen udeřil srdce. Dech ztěžkl. Podlomily se mu nohy a musel se zachytit.

„Jak je to možné? Vždyť přece… A kde? Tamhle?“

Nemyslel, běžel. Hned se přidal Acumen. Všeho nechali a utíkali za siluetou, která se zakloněnou hlavou a zavřenými oči vychutnávala příjemné doteky paprsků slunce.

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4 5 6