Krvavá bitva pýchy a zaslepenosti

Sotva popadal dech, předkláněl se, chytal za kolena. „Otče, jak to?“

Imperius se usmál, postavil a objal svého syna. „Je krásný den, nemyslíš? Sedni si vedle mě, Honore. A kdo je to?“

Letmo mu představil Acumena a hned chrlil další otázky. „Ty jsi už zdráv?“

Imperius stále trpělivě poklepával dlaní na lavičku, aby si přisedl. A pak pokračoval. „Ano, Avarus se tady o mě staral. Kde je teď tvůj bratr? Vypadá to, jako by se po všech slehla země. Přece není možné, abychom v celém kraji zůstali jen my, že?“ pousmál se.

„Nevím, jestli bych ti to měl říci, otče…“

„Nejsem přece nějaký stařec, co by něco neunesl. Podívej, jsem zcela fit. Tak co se děje, Honore?“

„Avarus se vydal s armádou k zálivu Temného rytíře.“

„Bojovat proti té obří chobotnici?“

„Tak.“

„Zbláznil se? Tu přece jen tak nepřemůže.“

„Není sám. Nechal sestrojit obrovský stroj, který bude s chobotnicí bojovat.“

„Je to snílek. Obrovský stroj, povídáš. A k čemu pak potřebuje tu armádu?“

Acumen si Imperia prohlížel s neskrývavým údivem. Byl rád, že se tak blízko osobně vidí s vládcem Orbisu, ale brzy nervózní, kde je jeho matka. Proč ještě nedorazila?

Ve stejném čase, kdy se ti dva rozběhli k Imperiovi, Pulchram si sedla do trávy a zády se opřela o koš. Složila oči do dlaní a bránila se rozporuplným pocitům, které se v ní mísily. Přece se sem už nechtěla vracet! A co očekávala? Že se svět změní? Možná ano, ale k horšímu. Sotva se trochu uklidnila, štiplavé malé kapky se protáhly ke spodním víčkům, otřela si je a rozhodla se vydat za nimi. Byly to snad jen tři, čtyři minutky, kdy si potřebovala od těch dvou po tolika dnech vydechnout a aspoň trochu si všechno urovnat v hlavě, než opět začne podnikat něco, o čem neměla šanci rozhodnout. Připadala si jako jejich marioneta, která se nechá vždy ovlivnit. Jen tahat za provázky! Copak nikoho nezajímá, že všechno chtěla úplně jinak? Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. A tahle se zdála být ještě kalnější než ta předchozí.

A když vstala, zapírajíce se o koš horkovzdušného balonu, čísi ruka ji přistála na rameni. S uleknutím se otočila. Toho muže znala!

„Copak, rozhodla ses vrátit? Ale tady na tebe čeká jen vězení, děvenko,“ pravil Mendaceurus a zasadil ji ke krku ránu, po níž se svalila bledá na zem. Bezvědomou ji svázal provazy, které nalezl v koši, a se značnou námahou přehodil přes sedlo. Pulchram byla sic velmi štíhlá, Mendaceurus ale už nebyl žádný mladík. A tak to chvílemi vypadalo, že při té fyzické námaze vypustí duši.

Přivázal Pulchram k sedlu a pak dlouho zpocený a s rudými tvářemi hluboce vydechoval, aby se vzpamatoval. Po té za svou kořist zasedl a opatrně se vydal k branám paláce, kde postávala stráž.

Byli k ničemu. Otupělí po Herba Vitale sic nehnutě stáli jako sochy, ale nebyli schopni nikoho zastavit a nikomu ublížit. Čekali jen na rozkazy.

A ty přišly od mazaného Mendaceura. Přesně jak nařídil, připravili dalšího koně, na kterého si mohl alchymista v klidu sednout, a druhého se svázanou Pulchram jeden ze stráží vedl za opratě. Takto se Mendaceurus spolu s deseti ozbrojenci a bězvedomou Pulchram vydali směrem k zahradám, kde seděl Imperius s Honorem a Acumenem, kteří neměli vůbec tušení, že se blíží zrada.

První si ji všiml Acumen. A kdyby měl hlas, zoufale by zvolal: „Mamííí!“

S vyděšeným výrazem strčil do Honora a gestikuloval o sto šest. Vyběhl pár kroků vpřed, aby snad bláhově mohl svou matku zachránit, ale včas se zastavil, neboť nepřítomný výraz stráží, jejich přesila a zbraně ho držely zpátky.

„Co se to děje?“ rozzlobil se Honorus. Rychle shlédl celou skupinku. „Pulchram? Jsi v pořádku? Co jste jí udělali?!“

Mendaceurus si ho změřil pichlavým pohledem a škodolivým úsměškem. Ale reakce Imperia byla prapodivně vyrovnaná.

„Vítám tě, drahý příteli Mendaceure. Copak se to děje? Co je to za ženu? Měla snad nějaký úraz?“

„Bože, jak jsi hloupý a to nám chceš vládnout!?“ odplivl si Mendaceurus.

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4 5 6