Krvavá bitva pýchy a zaslepenosti

„Ta žena je Acumenova matka,“ dodal Honorus.

„Nerozumím tvému jednání, Mendaceure,“ pokračoval Imperius. „Proč se mnou tak mluvíš!“

I Honorovi přišlo podivné, že jeho otec spíš než jako tvrdý autoritativní vládce jedná v klidu, jako by snad stále věřil, že tato vyhrocená situace je řešitelná přátelskou rozmluvou.

„Zatkněte je!“ vykřikl Mendaceurus a stráž bez řečí obestoupila skupinku. Acumen se strachy přitiskl k Honorovi pravé paži.

„To si vypiješ! Kdo ti dovolil dávat takové drzé rozkazy! Jako bys zapomněl, s kým mluvíš! A vy!“ rozhlédl se po strážích. „Máte sloužit svému vládci a ne poslouchat tohoto blázna! Okamžitě nás pusťte!“

Stráže opět bezmyšlenkovitě poodstoupili o jeden krok. Honorus zrozpačitěl. Co to proboha dělají? Jsou jak loutky! Stejně tak v Mendaceurovi hrklo z obav, že by snad Honorovi mohlo dojít, na jakých jednoduchých principech tahle hra s ovládáním lidské mysli funguje. A tak do vládcovy věty, která začínala slovy: „Možná bychom si měli hned tuto trapnou situaci vyjasnit někde v klidu u šálku čaje,“ skončil rychlým: „Svažte je! Dejte jim od úst roubík! Nesmí mluvit ani se hýbat! Rychle!“

Než se nadáli, už byli na slámě v kamenném vězeňském sklepení. Úzké proužky světla se protahovaly přes mřížoví, posazené tři metry vysoko od hliněné podlahy. Pulchram byla stále ponořena do nedobrovolného spánku. Marně se snažili vysoukat z provazů, spíš se jim zařezávaly víc do zápěstí. Acumen odskákal ke své matce a položil hlavu na její rameno. Viděl, jak mírně dýchá, což ho alespoň uklidňovalo, že je stále naživu.

Mendaceurus nařídil, aby stráž, která bude scházet k vězňům, si vždy nasazovala široké špunty do uší, aby nezaslechli ani hlásky. Měl pochopitelné obavy, aby vězni sami těm naprogramovaným hlupákům neporučili otevřít všechny dveře.

Po pár hodinách přišli tři. Jeden s namířeným kopím stál u dveří a dva rozvazovali vězně z pout. Konečně se mohli volně hýbat a ulevit tak bolestivým křečím. Ani jeden z ozbrojenců však nevnímal žádná ze slov, která tu vyznívala prostorem.

„Jsou snad taky hluší?!“ zlobil se Honorus. „Pusťte nás ven! Okamžitě nás pusťte ven! Tohle je nejvyšší zločin Orbisu! Všichni budete pykat! Skončíte u kata!“

„Pánové, tady muselo dojít k velkému nedorozumění,“ stále poklidně dodával Imperius, i když měl ruce rudě oteklé a namožená žebra od pádu.

Stráže postavili k rohu konev s vodou a mísu s jedním bochníkem, překrytým bílým šátkem.

Dveře při přivírání zavrzaly. Těžký kovový klíč zarachotil v zámku. Pulchram se pomalu probouzela. Nejprve jen nepřítomně pomrkávala po okolí. Všimla si Acumenovy hlavy, dotkla se jeho vlasů. Opětoval jí úsměv.

Hned si však s úlekem všimla, že není něco v pořádku. Prudce si sedla, stáhla kolena k bradě a vyděšeně špitla: „Kde to jsme? Co se stalo? Ach proboha! Je tu i samotný Imperius!“

Acumen zrychleně gestikuloval rukama, aby jí vše vysvětlil. Do toho také vstupoval Honorus, a s několika slovy Imperius. Nakonec si ze všeho udělala obrázek.

„Měli jsme zůstat na pevnině. Vůbec jsme se neměli vracet.“

„A to skutečně myslíš, že by bylo správné rozhodnutí? Tak by nás nezavřeli, ale mému otci by stejně hrozilo nebezpečí.“

„A co jako hodláš teď dělat? Odsud se asi jen tak nedostaneme.“

„Já tedy rozhodně vůbec nechápu, co se tady děje? Z jakého důvodu nás Mendaceurus uvrhl do vězení?“ přidal se Imperius s naproto naivní intonací. „Vždycky byl dobrým členem palácového personálu. Někde musela nastat chyba, či snad nedorozumění. Stále věřím v lidské dobro a že se vše vyřeší.“

„Otče!“ vykřikl Honorus. „Co to s tebou je? Jsem rád, že jsi zdráv, že neležíš bezvládně v posteli, ale pozbyl si snad poslední kousky soudnosti? Copak ty doopravdy nevidíš, co se tu děje? Mendaceurus nějakým způsobem ovládá stráže! A nikdo další ani netuší, že jsme tady! My tu umřeme! Rozumíš? Pokud něco nevymyslíme, pokud se odsud sami nedostaneme, tak nás nikdo nezachrání!“

„Myslím, že přeháníš, synu…“

„Nikdo! Tati, nikdo nás nezachrání!“

Otec sklopil zrak, ale snad jen, aby nemusel sledovat ten propichující pohled svého syna. Pulchram se vztekle postavila na paty a začala pobíhat po místnosti, jako by hledala únikovou cestu. Bušila do dveří a nahlížela skrz klíčovou dírku, křičela na hluché stráže, kopala a vztekala se. Dlaněmi se dotýkala kamenů dokola podél zdí, jako by snad doufala, že nějaký povolí a propustí je na svobodu. Až nakonec skončila pod oknem, hleděla zoufale nahoru, a přemýšlela, jak by se vyškrábala, odstranila mříž a protáhla se. Ale nic z toho nedávalo smysl!

Hodiny se bezvýsledně vlekly a pruhované světlo se pomalu stahovalo z protější zdi přes podlahu, až zmizelo docela. Ve chvíli, kdy slunce zapadlo, kobku zaplnila hustá neproniknutelná tma, a až po delší době, kdy si lidské oči navykly, mohly jen slabě vidět prsty v blízkosti očí. Zbytek světa a spolunocležníků zůstal kdesi v temnotě. Prohodili pár slov, ale nikomu moc do řeči nebylo. Acumen vnímal přítomný svět jen doteky své matky.

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4 5 6