Krvavá bitva pýchy a zaslepenosti
Ten den byl obecně dlouhý pro všechny. V totéž odpoledne na jiném konci země proběhla nelítostná a pro Orbis historická bitva. Už svou přítomností podráždil třicetimetrový štíř obří chobotnici, která vylezla ze svého jeskynního úkrytu, natahovala chapadla a snažila se stáhnout kovového netvora pod hlubinu. Monstrum se místy vyplavovalo nad hladinu, jakoby ji rozstříhávalo svými tučnými břity osmi dlouhých pil. Černá puchýřovitá hlava působila ještě hrozivěji; zejména pak v její spodní části malé žluté komorové oči. A jako by si nad nimi nesla obrovský mozek, jímž by bylo možné strategicky spřádávat takové zničující plány, jenž by rozdrtily všechny protivníky.
Štír se vzepjal na svých osmi nohách a obratem vystřelil několik harpunových šípů, které se však ve většině případů jen utopily kdesi v hlubinách. Dva, možná tři se sic zapíchly do chapadel, ale jejich hroty chobotnice ani nezaznamenala.
Inventor nechal vystřelit světelný blesk o síle několika desítek tisíc ampérů. Smrtelně nebezpečná účinná zbraň, která však potřebuje několik desítek minut ke svému nabití, než může být znovu použita, byla chybně rozbita o skálu, jíž rozdrtila na obrovské valící se balvany.
Silná dlouhá chapadla se vlnivě natahovala po kovovém nepříteli. Štír levým klepetem popadl jedno z nich a rychle střihl. Protivný mlaskavý zvuk, doklapnutí kovu a tupé propadání do slané vody.
Náhle se hladina prudce zvedla a vynořila se hlavonožcova hlava. Nebylo možné číst z její tváře jako z lidské, nepozrazovala ji mimika svírající se v křečové bolesti. Zřejmé ale bylo, že se v obrovském zvířeti nahromadil nelítostný vztek. Hlavonožec zintenzivnil útok.
Chobotnice začala prudce mrskat zbylými chapadly. Na to Inventor ani nepomyslel. V hlavě mu probleskly všechny výkresy, které prve zpracoval na archech největších formátů. Štír má jen dvě klepeta. Tato obří chobotnice osm silných chapadel. Genialita mechanického stroje spočívala v mrštnosti, která měla být vždy navrch těžkopádné síle. Ale skutečnou rychlost a rozložení pohybu chapadel neznal. Netušil, jak se opravdový hlavonožec zachová a jak se bude bránit. Jen předpokládal. Hypotézy a výpočty zase jen z těchto hypotéz. Kam to může vést, když člověk zná zákony přírody jen z knih a ve skutečnosti se štítí čehokoliv mimo laboratoř? Jak nebezpečný je biologický svět kontaminovaný svou zhoubnou přirozeností!
Mrštná úhybnost mechanického klepítkatce ani nemohla být plně využita. A další chyba! Avarus byl chtivý boje a zapomněl na zásadní věc: výcvik! Nikdo se štírem netrénoval, nezkoušel předpokládané pohyby. Nadšený Inventor jen předal instrukce k ovládání a bylo pak již jen na osádce, jak rychle si s tím poradí. Štír by jistě dokázal skákat z místa na místo a uhýbat se těm pomalým, ale zkázonosným chapadlům.
Osádka však jen tahala za páky, jak nejlépe uznala za vhodné. Inventor uprostřed kabiny s tlampačem usilovně křičel a rozdával příkazy, které ale pro celý chod byly zoufale pomalé. Tolik se snažil, co mu síly stačily. Soustředěně sledoval každý pohyb obřího monstra. Obratem zhodnotil nejlepší útočný či úhybný manévr a jak ho vyslovil, na rozkaz se osádka bez řečí chopila pák, jak nejlépe zvládala.
Jenže mezi pohledem, zhodnocením, vysloveným příkazem, poslechem a konáním byla vždy určitá prodleva ve prospěch chobotnice s jedním ústředním vedením v obří hlavě. Její mozek byl složeninou mnoha nervových uzlin uložených v jakémsi chrupavčitém penálu. Příroda tomu chtěla, že obdařila hlavonožce obřími nervovými vlákny k rychlému přenosu zpráv z centrální nervové soustavy do každého svého ramene.
Sotva osádka vykonala manévr, ona už byla o kus dále. Navzdory mrštnosti úžasného stroje, jeho nervový systém, skládající se z hlavního myšlenkového aparátu Inventora a vykonávajících otroků, té otupělé osádky, měla chobotnice podstatně navrch.
Lidé věděli, jakou má sílu a že jde z ní strach, vybájili kolem ní nespočet hororových historek a přesto jí tak podcenili. Snadno takové zvíře klame svým zevnějškem, přitom právě její nervová soustava a smysly jsou velmi dobře propracované. Její oči jsou dokonalejší než lidské. Obecně chobotnice jsou velmi inteligentní živočichové. Dokážou měnit barvu, staví si vlastní obydlí, milují lesklé věci, které si přinášejí do svých domovů, a překvapí vlastním nalézáním řešení pro některé zajímavé hádanky. Od těchto samotářů je možné se mnohému naučit, jako se i vzájemně inspirovat. A nebylo by vůbec divu, kdyby právě tento neobvyklý gigantický hlavonožec překonal svůj vlastní druh nejen velikostí.
Inventor jako mozek celé akce těžko zvládal spolupracovat se zbylými orgány mechanického stroje. Přenos informací mezi ústředním orgánem přes neurony až k cíli je v živém těle otázka zlomků v čase. Jsou to nepatrné těžko zaznamenatelné okamžiky. Avšak přenos mezi jedním organizmem do dalších je už časově náročnější. Inventor viděl, analyzoval a křičel. Jeho protažené ruce v podobě tupých otroků byly již vláčnější.
S maximálním vypjetím hlasivek a plný adrenalinu byl zároveň i svírán příšerným strachem. Srdce mu bušilo o sto šest, cítil jak se silně potí. Strach se chvílemi mísil se zlostí, protože nebyly jeho příkazy plněny tak rychle, jak bylo zapotřebí. Avšak všechny tyto emoce byly tím nejlepším, co ho drželo stále na živu. Díky bohu, že neochutnal sílu Herba Vitale! Už by ho dávno i s ostatními naštvaná chobotnice zlomila.
Nevzdával to a i přes skomírající naději k vítězství usilovně bojoval, seč mu síly stačily. S každým nepříjemným protiúderem se mu více svíralo hrdlo. Chvílemi měl pocit, že se stáhlo do úzké štěrbiny, nemůže ani polknout a nebude moci ani vydat hlásku. Jedno z chapadel, které minul v rámci rozkazu, podrazilo štírovy nohy a stroj se svalil na bok. S ním se i sesypalo mužstvo. Zůstali jen ti, kteří byli připoutáni pásy na židlích.
Inventor se o kovový sloup udeřil do hlavy. Zasyčel bolestí, chytl se za ránu, ale vzápětí se snažil hned postavit na nohy a předat rozkazy, které měly štíra narovnat zpátky na končetiny. Nikdo z osádky na situaci nereagoval, neslyšeli ho. Otupělí z Herba Vitale se váleli po zemi jako kuželky.
Inventor se cítil zdrcený. Tenhle boj chtěl vyhrát. Tento boj měl vyhrát! K tomu přece stroj sestrojil! Byl geniální, dokonalý a neskutečně drahý! Přestával zvládat své emoce: nejraději by celou osádku vyházel ven a sám splynul se strojem v jedno rozhodné tělo. Proč všechno nešlo, jak si naplánoval?
Jeho sny neměly chybu! Jeho projekt neměl chybu!
„Lidský faktor! Zatracený lidský faktor!“ křičel. To bylo nejvíc, co ze sebe vydal.
Jak se chobotnice přibližovala, její natahující ramena kácela pochodující armádu jako stébla trávy. Padali a neprotestovali. Avarus vše sledoval s naprostým zděšením. Krok za krokem ustupoval dál, aby se nedostal do sítě sekajících chapadel. A jak v tichosti začali po desítkách jeho lidé padat do zálivu, zbaběle se otočil a prchl.
Ve své podstatě v celé krvavé bitvě zůstal Inventor sám. Génius byl chycen do pasti. Tupé lidské schránky hýbaly páčky bez jediného vlastního rozmyslu a citu. Nikdo netušil, co dělá, a nikoho to netrápilo. Až na Inventora.
Vztekle odhodil tlampač a přistoupil k jednomu z mužů, jemuž odepnul pás a odstrčil ho na zem. Usedl za ovladač v momentě, když si chobotnice omotala štíra kolem černého ramene a přiblížila ho k hlavě, jako by ho chtěla sníst. V tu chvíli spustil plamenomet, který popálil hlavonožcovy oči a hlavu. Bolestí upustila štíra a snažila se ponořit pod hladinu, aby zchladila rány.
Inventor v rychlosti odstoupil k vedlejšímu stolu. Křečovitě se přidržoval čehokoliv, jen aby nespadl, a stiskl levé klepeto, které ustřihlo dalších z chapadel a hned odbočil doprava a zamířil s pravým chapadlem o několik desítek stupňů výš a střih. Nepodařilo se mu, co zamýšlel, přesto chobotnici opět nepříjemně zranil.
Zvíře se dávalo na ústup a Inventor konečně cítil, že karty jsou rozdány na jeho stranu. Vrhl se k zemi k tlampači a rozdal všem rozkazy: „Střílejte, střílejte jak o život!“
Všechny zásobníky byly vypotřebovány, zásadní ránu zavdala poslední dělová koule. Chobotnice se sesunula zčásti na písčitý břeh jeskyně Temného rytíře a zčásti pod hladinu. Nehýbala se.
Inventor z hluboka vydechoval. Připadal si jako šílený. Už dávno nad touhle mizernou bitvou zlomil hůl. Ale nakonec to dokázal. Stroj byl pomlácený, poničený a obsazený s neschopnou osádkou. Z obav, že chobotnice jen omdlela a mohla by se vzpamatovat k poslednímu pomstychtivému útoku, nechal přes ni hodit ocelovou síť. A rozhodl dát se na ústup.
Kulhavý štír se rychle odpajdal do vzdálenosti několika desítek metrů. Zbytek armády se sekerami a perkusními zbraněmi tupě stálo na břehu.
Inventor vystrčil hlavu z kabiny a zařval do tlampače: „Otočte se a vraťte se domů. Bitva skončila! Vyhráli jsme!“
Pokračování zde.
Martina Boučková
2 komentáře
Pingback:
Pingback: