Nevyzpytatelné cesty zmařených rozhodnutí

Pokračování příběhu království loutek. Předchozí kapitola zde. Vše o knize zde.

Avarus už několik dní čekal na zprávu od Notitiae, která ale nepřicházela. Začínal mít obavy, že špeh ztroskotal a mise nebude tedy úspěšná. Netrpělivě až vztekle toužil po každém řádku, ve kterém se dočte, jak jeho hloupý bratr se bláhově prochází džunglí a opuštěný uprostřed divočiny podléhá smrtelnému zranění. Je rozerván jaguárem nebo uškrcen zelenou anakondou či je napaden kmenem lidožravých divochů.

Na jedné straně se styděl za své představy plné pomsty, které v něm bublaly jen proto, že si bratr jako jeden z mála z celé země dovolí vzpouzet se proti jeho rozhodnutí. Neví, jestli by si doopravdy přál jeho smrt. Jen ta představa, jak spravedlnost oděná do hávu mocné přírody koná všechny tyto zavrženíhodné skutky, byla až překvapivě hřejivá a vzrušující. Uvědomil si, že ho vlastně blaží bratrovo utrpení, neboť cítil, že si ho právem zaslouží.

Imperius stále ležel nehnutě ve své posteli a lidská šuškanda vyvolávala znepokojení. Je vládce ještě naživu? Dlouho jsme o něm neslyšeli. A kam zmizel Honorus? Avarus cítil, že musí zasáhnout, a Mendaceurus ho dokonce i předběhl. Potajmu nechal vytisknout plakáty, které po nocích jím najatí lidé rozvěsili po všech sloupech, na dveře domů a do výloh obchodů. A na nich byl text s titulkem Pravda o Orbisu, popisující pěkně vypečenou formou současné události v paláci. Smrtelně nemocný vládce, o jehož uzdravení lze již jen pochybovat. A vypočítavý falešný syn Honorus, který spolu s pochybnou ženou a jejím dítětem uprchl ze země, aniž by se rozloučil se svými nejbližšími. Důvody jeho útěku jsou neznámé, ale spekulace napovídají, že si nejspíš jel zajistit mezinárodní a právní uznání k získání vlády v Orbisu. A jediný, kdo tu nyní zůstává nejblíže ku pomoci svému otci, je Avarus.

„Trochu přehnané, nemyslíš?“ mračil se Avarus na Mendaceura. „Moc dobře víš, za jakým účelem Honorus odletěl ze země.“

„Ale ani já mu nemohu zapomenout, že s sebou vzal tu osobu, která protizákonně bydlela ve vašich zahradách. A i bez tohoto letáku se lid stejně domnívá, že jedině vy jste hodný vlády v této zemi, tak proč ještě velebit vašeho bratra!“

„Vím, že jsi to myslel v dobrém,“ pokračoval Avarus, „ale příště než se pustíš do nějaké podobné akce, nejdřív to se mnou prober. Nerad bych, aby některé ukvapené kroky později mohly vést k nepříjemným nebo dokonce tragickým koncům.“

„Co by mohlo být tragického na tom, že ukazuji světu, jaký je váš bratr zbabělec! Zatím jsme o něm nic neslyšeli. Nedal o sobě vědět, zdali úspěšně dorazil na místo a jestli vůbec získal tu rostlinu. A nezapomeňte, pane, na náš plán.“

„Drzý plán…“

„Ano, příliš odvážný, ale naprosto velkolepý. A jakákoliv zpráva, která v očích našeho národa vás pozdvihne a naopak Honora poníží, vám jen lépe připravuje půdu pro budoucí ovládnutí země.“

„Jsi liška podšitá, Mendaceure,“ ušklíbl se Avarus a tím celou záležitost uzavřel. Ale v zemi se usilovně šířila zpráva z letáku. A lidé si o ní vyprávěli a šuškali daleko více. Z ničehonic se najednou začali objevovat takoví, kteří tohle celou dobu předpokládali a je jim naprosto zřejmé, že Honorus je obyčejný zbabělec. Však jen vzpomeňme, jak mluvil o té obrovské chobotnici! Jak zpochybňoval její vinu. Jak byl lhostejný vůči smrti své matky! Zatímco Avarus, ten se nevzdává. A jak tedy vypadají jeho přípravy pomsty?

V brzkých dnech vyšel v Orbisově zpravodaji obsáhlý dvoustránkový text s fotografiemi, v jaké fázi se nachází výroba mocné zbraně, a nákresy, jak ve finále smrtonosný štír bude vypadat. Bylo zde možné také uvidět Avara, jak diskutuje s konstruktéry, dělníky a jak nahlíží do nákresů společně s Inventorem. Avarova popularita rostla nebývalou rychlostí.

A pak to konečne přišlo. První zpráva od Notitiae. Sic jen zaznemanávala bezpečné přistání a nalezení ukrytého Honorova balonu na ostrově nedaleko kontinentu, ale bylo to alespoň něco, co dávalo naději, že ani jeden neztroskotal.

Notitiae se cítil po své cestě celý rozlámaný a profoukaný. Vůbec mu přesun horkovzdušným balonem nevyhovoval, a proto se nejvíce těšil, až bude celá tato výprava u konce, on shrábne patřičný obnos a odjede na dlouhou dovolenou. Sekyrkou rozštípal proutěný koš a poničil i na některých místech plachtu. Svůj koš ukryl lépe a vydal se na protější břeh. Neměl v plánu sledovat, kam až se Honorus dostal, chtěl jen zůstat blízko břehu bezpečně schován a sledovat, až se bude Honorus vracet.

Honorus si zatím užíval pohostinnosti vesnice v džungli. Vychutnal si jídla, která by možná dříve s odporem odmítl, ale nakonec, když byl přesvědčen, aby zkusil a neohrnoval nos, že se jedná o brouka či červa, byl nadmíru překvapen příjemnou chutí. Členové kmene ho pak spolu s Tempestatibem doprovodili na jedno velmi zvláštní místo.

Kdesi v džungli se táhla úzká říčka, nebo spíš potok. Navzdory divoké přírodě bez jediného lidského zásahu tu od břehu toku na vzdálenost zhruba pět metrů po každé straně v délce těžko určitelné, protože nebylo vidět až na konec, se táhly traviny bez stromů a kořenů, na nichž rostla stejná květina. Herba Vitale. Podobně jako při pohledu na pár kolejí, kdy člověk má pocit, že kdesi v dálce se spojují, jako by se krajina sama o sobě zužovala, rovněž tak působil pohled do dálky na zlatavé břehy květů, které se v nepopsatelné vzdálenosti pomyslně zužovaly a spojily a zmizely.

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4