Nevyzpytatelné cesty zmařených rozhodnutí

Rostlinky byly zakořeněné malou cibulkou v tmavé vlhké hlíně.

„Nečekal jsem, že jich spatřím tolik! U nás je Herba Vitale vzácností. Palácový lékař má jen jednu vylisovanou rostlinku a bojí se o svůj exemplář a tady jich je nespočet!“

Průvodce vysvětlil, že v těchto podmínkách nedotčené přírody a nepřímého slunce se květině velmi daří. Používají ji na řadu neduhů, na uvolnění mysli i ošetření ran. A i díky jejím léčivým schopnostem může být Tempestatibus vděčný, že přežil. Dovolil jim si vzít, kolik unesou, protože květina se velmi brzy opět rozmnoží. Bude-li se jí dařit také v Orbisu, tím lépe. Ale nikomu nesmí o tomto místě říci. Mohou pomoci pár lidem. Brzy se příroda vzpamatuje a zacelí rány. Ale pokud by se o jejím výskytu dozvěděl celý svět, nejspíš by ve velmi krátké době celé toto místo ziskuchtiví lidé zničili. A už by nikomu pomoci nemohla.

Vkládali rostlinky i s hlínou do čtvercových dřevěných bedýnek, které si s sebou přinesli. Jednu vedle druhé, jak jen to bylo možné, aby květinkám neublížili a mohli jich vzít co nejvíce. Ach ano, pokud by se Herba Vitale zadařilo i na Orbisu, mohli by ji pěstovat a vyrábět z ní léky pro všechny obyvatele jejich krásného ostrova.

„Netušíte, jak jsem vám vděčný. Řekněte, co byste si za ni přáli? Co vám mohu dát?“

„Nemůžeme chtít nic, protože ani tato rostlina nám nepatří. Mohli jsme ti jen ukázat cestu a teď už je jen na tobě, zdali ji správně využiješ.“

Jak získal Honorus to, pro co si přijel, už ho bylo těžké udržet ve vesnici. Byl jak na trní. Přeci jenom, každá minuta, každý den k dobru, kdy by mohl podat uzdravující lék svému otci dříve.

„A co ty, Pulchram, vrátíš se se mnou domů?“

Sklopila zrak. „Však víš, proč jsem opustila Orbis.“

„Zůstaneš tedy ve vesnici?“

„Takhle jsem si to zrovna nepředstavovala. Chtěla bych žít ve městě. Tohle je na mě … příliš … nechci nikoho urazit, ale já potřebuji řád, který znám. Tenhle život je až moc jiný.“

„A co ty, Tempestatibe? Vrátíš se se mnou, nebo pomůžeš Pulchram do města?“

Než však odpověděl, Acumen ho zatahal za rukáv a ukázal s údivem prsty na sebe. Jako by chtěl říci: „A mě se nikdo nezeptá?“

„Ty přece zůstaneš se svou matkou.“

Prudce trhl rukou na nesouhlas.

„Jinak to nejde, jsi ještě malý.“

Překřížil paže a mračil se.

„Honore, chtěl bych se také vrátit. Chci zjistit, jak to tenkrát bylo. Ale nesmí mě nikdo odhalit. Můžeš mě nějak u sebe ukrýt?“

„Neměj starost, Tempestatibe, to zařídím. A jak si poradíš, Pulchram? Jak se dostaneš do města? Nevím, jestli je dobrý nápad tě tady nechat. Nejsem si jistý, jestli ji v bezpečí…“

„A kde jinde bych byla ve větším bezpečí! Na Orbisu mě nic dobrého nečeká. Tvůj bratr je nafoukaný pitomec…“

„Takhle o Avarovi nemluv!“

„Ale co, je to můj názor! Je zaslepený a nafoukaný a pokud já se vrátím, bude to právě on, kdo mě obratem pošle do vězení. A co pak bude s Acumenem?“

„Je rázná ta tvoje kamarádka,“ pousmál se Tempestatibus.

„A tvrdohlavá. A nemysli si, tobě taky nejprve nedůvěřovala.“

„Pulchram, podívej,“ otočil se k ní Tempestatibus, „já jsem stejný vyhnanec jako ty. Tobě možná hrozí vězení, mně nejspíš smrt. Ale pokud budeme pořád utíkat, zůstaneme vyhnanci napořád.“

„Jenže já narozdíl od tebe musím ještě chránit svého syna!“

„Myslím, že tvoje rozhodnutí není špatné,“ dodal Honorus, „jen se obávám, že když jsi v cizí zemi a navíc s tak nevyzpytatelnou přírodou, jestli …“

„Neměj o mě obavy. Dovedu se o sebe a svého syna postarat. Zvládla jsem to ještě předtím, než jsem tě poznala. A upřímně, až teprve s tebou přišly opravdové potíže…“

„Přeháníš! To mě chceš takhle vyhnat? To se chceš se mnou rozloučit ve zlém?“

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4