Nevyzpytatelné cesty zmařených rozhodnutí

„Nezlob se, ale já tu zůstanu, vše bude v pořádku a vy už jeďte.“

Honorus v sobě cítil nepříjemné napětí. Rozhodně se nechtěl s Pulchram rozejít ve zlém, ale Tempestatibus mu oznámil, že to dělá schválně, aby neměl špatné svědomí a mohl v klidu odejít.

„Nejhorší jsou výčitky a ty máš vyšší cíle. Nechce tě zdržovat.“

„Ale může se vrátit přece s námi! Už jsem si na ni zvykl. Je jako moje starší sestra.“

Bylo to krátké přátelství, ale přeci jenom jiné, než které znal doposud. Snad právě nejvíc díky Acumenovi, v němž se zrcadlilo tolik životních paradoxů a přitom obdivu. A byl to právě i on, kdo jim rozloučení překazil.

Notitiae z úkrytu dalekohledem sledoval skupinku se zavazadly a několika na sobě postavenými vysokými dřevěnými bednami. Vrchní prozrazovala řadu květin, a tak usoudil, že čas jejich odjezdu se blíží. Neváhal, popadl své věci a vydal se do loďky zpátky k původnímu ostrovu. Říkal si, že tam mohl čekat celou dobu, kdyby věděl, že vše proběhne tak rychle. Ale na druhou stranu byl rád, jak mu štěstí přeje. Na ostrově se skryl v koruně stromu poblíž místa vedle zničených zbytků Honorova horkovzdušného balonu, ale tak, aby viděl dalekohledem na pobřeží.

Mohl tak sledovat Honora v lodi s Tempestatibem, jak pádluje, zatímco druhý přidržívá bedny. Na břehu stála dlouhovlasá žena, jíž vítr profukoval vlasy a dlouhou sukni jako plachtu. Prsty pravé ruky si přidržívala vlasy u čela, aby jí nelezly do očí. Vypadala jako ikonická postava, která by měla být na věky zaznamenána v olejomalbě. Obraz by se mohl jmenovat: Žena na pobřeží nebo Loučení. Rozhodně stála strnule, její grimasy nic neprozrazovaly.

Až do té doby, než Acumen skočil do moře a začal plavat směrem ke vzdálené lodi. Pustila své vlasy, chytla sukni v kolenou a běžela až k místu, kde ji vlny stékaly k lýtkům. Křičela, ať se zastaví, ať se vrátí, ať netropí hlouposti, ale k čemu to bylo, když ji neslyšel.

Plaval dál a Tempestatibus si ho všiml až po chvíli, když viděl, jak Pulchram nadskakuje a mává oběma rukama. Byli už daleko od břehu a nikdo nevěřil, že by se takový drobný chlapec mohl sám od sebe dostat až ke člunu.

„Co teď budeme dělat?“

„Musíme to otočit!“

„Ale i kdyby, do člunu se už nevejde, je tu dost těsno.“

„Nemůžeme ho tam nechat.“

„Kruci! Snad zjistí, že mu docházejí síly, otočí se a vrátí.“

„Jenže na to nemůžeme spoléhat.“

„Mám pocit, že přesně tohle chce. Abychom se pro něho vrátili.“

„A vzali ho s sebou. Vzali je oba s sebou.“

„Jak tohle pořídíme, to opravdu nevím. Máme jeden člun.“

„Ona s tím stejně nebude souhlasit.“

„Zkusíme to, otoč to, vracíme se k břehu.“

Notitiae ho vztekle praštil do stehna. Co to proboha vyvádějí? Proběhlo mu hlavou. Tohle mu celé komplikovalo situaci. Pokud se rozhodli, že ještě zůstanou na kontinentu, má na ně tady čekat? Co je tohle za zmatečnou akci?

Zatím člun doplul až k vyčerpanému Acumenovi. Přehodil obě ruce přes boční stranu a vydechoval.

„Co sis myslel? Cos to vyváděl?“ ptal se ho bezděčně Tempestatibus.

Mohl tušit, že vzduchem proudí slova výčitek či rozčílení, nejenže je neslyšel, ale možná i kdyby mohl, tak by nechtěl.

Dopluli zpátky k břehu, Pulchram ho přitiskla k sobě, vzápětí odstrčila, zamračeně se mu dívala do tváře a zvedla rozzlobeně ukazováček.

„Dívej se mi do tváře!“ zlobila se, aby neuhýbal pohledem. Odezírat ze rtů umí a vyhýbat se řeči je pro něho tak snadné.

„Tohle nesmíš dělat! Acumene, jsem tvoje matka, tohle mi nesmíš dělat! Zůstáváme tady!“

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4