Nevyzpytatelné cesty zmařených rozhodnutí

Kroutil rychle nesouhlasně hlavou a gestikuloval rukama cosi, co Pulchram chápala jako, že se chce vrátit domů.

„Mluvili jsme o tom, říkala jsem, že už se tam nechci vracet. Proč bychom to dělali? Nejsme tam šťastní. Tam není náš domov. To, co jsme za domov považovali, nám jeho bratr zničil. Nic nám nezbylo. Zůstali jsme jen sami pro sebe. Nemůžeš jít proti mně! Jsi můj syn! Najdeme si bydlení tady. Někde ve městě. Seženu práci. Tady budeme šťastní. V Orbisu ne!“

Tekly mu slzy po tvářích a prosil, jako by mu šlo o záchranu života. Úpěnlivě třel ruce o sebe, hýbal rty, jako by mluvil, oba muži stáli opodál a necítili se být zrovna silní podniknout v této chvíli cokoliv.

Až Honorus promluvil. „Pulchram, vraťme se společně. Všechno bude dobré.“

„Jak dobré?“ Nevěděl, jestli se ptá, vzteká nebo pláče.

„Budeš bydlet s námi v paláci. Jestli ti to nevyhovuje, koupím ti dům. Neřeš to, pro mě to není nic takového, abych to neustál, rozumíš?“

„Tohle nemůžu po tobě chtít.“

„Jsem vládcův syn.“

„A proto můžeš všechno!“

„Nemůžu všechno, ale mohu ti pomoci. Když mohu, proboha! Když vám oběma mohu pomoct, proč to neudělat! Netlač nás do úzkých. Jestli je opravdu tvůj sen žít tady, dobrá, ale pokud je to jen forma útěku a ty vidíš, že Acumen je nešťastný. A upřímně, když ho vidím… Jak to jen můžeš zvládat! Jak jen můžeš zarputile trvat na svém. Pulchram, odpověz. Je to opravdu tvoje volba, to, co v hloubi duše chceš?“

Mračila se, kousala se do spodního rtu. Pak kopla nohou do písku, vydala jakýsi odsekávací zvuk, otočila se a rázně odcházela směrem k džungli.

„Pulchram!“ volal. Neotáčela se, tak se za ní rozeběhl a chytl ji za ruku.

„Pulchram, znám vás oba krátce, ale… Těžko se mi to říká a už mě nikdy nenuť, abych to zopakoval. Jsi něco jako moje sestra. A Acumen je něco jako můj malý bráška, je chytrý a zábavný. Jste jako moje rodina. Prosím, vrať se s námi na Orbis.“

Sklopila zrak.

„Prosím.“

Nehnula pohledem. Acumen je doběhl, poklekl na její špičky, zaklonil hlavu tak, aby viděla jeho velké prosebné oči. Jejich pohledy se znovu střetly.

„Dobrá, ale nejsem z toho rozhodnutí šťastná.“

„Proč?“

„Nesnáším, když mě někdo tlačí ke zdi. Když mě někdo nutí k něčemu, když já to mám rozplánované jinak. Nesnáším, když se musím podřizovat.“

„Pulchram, pokud pojedeš s námi jen z donucení.“

„Nechci se o tom teď bavit. Probereme to tedy jindy, až… prostě jindy. Vezmu si svoje věci.“

Naklonila se k Acumenově tváři. „Už nežebrej, vracíme se na Orbis.“

Jakmile si přečetl odpověď z jejich úst, začal kolem poskakovat jako malá nadšená opička. Kéž by bylo možné z jeho rtů slyšet přirozený dětský smích a jásot, ale stačily aspoň ty zvláštní zvuky a nadskakující písečný prach od jeho chodidel.

„Jak to tedy uděláme, Honore?“ zeptal se Tempestatibus.

„Musíme se rozdělit, nebo požádat vesničany, aby nám půjčili ještě jednu loď.“

„Už jsme se s nimi rozloučili a támhle tomu poslednímu průvodci, který jen čeká na Pulchram a Acumena řekněme, že prostě její věci už nemusí nést a vracíme se všichni. Mohli bychom to zvládnout. Nejdřív bych tam mohl odvést Pulchram s Acumenem, a pak bych se vrátil pro tebe a odvezli bychom květiny, nebo obráceně, jak chceš.“

„Tak květiny už máme naložené. Odvezu je s tebou. Jak je vyložím na břeh i s našimi zavazadly, ty zatím vše odneseš k balonu, najdeš ho snadno, je na kopci mezi stromy, a já se mezitím vrátím pro Pulchram a Acumena,“ řekl Honorus

„Seš mazaný. Necháš mě všechno nosit do kopce.“

„Přesně tak.“

„Aby zatím ten chlapec nedostal další záchvat, že nesedí v loďce.“

„Vysvětlím mu to. A budeme pryč tak přes dvě hodiny, mohl by se zatím aspoň trochu osušit.“

Acumen souhlasil, že trpělivě počká, a muži vyjeli. Když se pak Honorus vydával na poslední cestu od kontinentu k ostrovu, Acumen důrazně ukazoval směrem k nebi. Pak si Pulchram s úlekem zakryla rty.

„Co?“

„Odletěl. Bez nás!“ vykřikla. „Jak nám tohle mohl udělat?“

Pokračování zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3 4