Odhaleni ze stínu před světem
Když se následujícího dne vrátili Honorus a Imperius z posledního lovu, čekalo je u stolu šokující překvapení. Již cestou k hájovně měl Honorus zvláštní vnitřní pocit, že by měl zůstat ve střehu víc než obvykle. Byly to drobné maličkosti, které ho varovaly. Jako třeba naštípnutá větev: roztřepený pahýl téměř magneticky přitahoval Honorovu pozornost. Jako by křičel: někdo tudy šel, někdo, komu cesta nebyla příjemná, kdo se nesehnul, neuhnul, ale aby mohl projít, větev nalomil. A pak ty třepotající se vlákna pár metrů od domu. Nevšímavý by ani nepostřehl, nezkušený by si možná mohl pomyslet, že se jedná o vlákna pavoučí sítě, ale byly to nitě, opravdové nitě. Jako by se zde zasekla část oděvu. Snad šedý kabát? Netušil. Blesky nejistoty mu probíhaly hlavou.
Ale před vstupem zahlédl Pulchram vyhlížející přes okenní tabuli a to v něm zahnalo obavy a sáhl po klice.
Po prvním úleku ze sebe obratem vyhrkl: „Jak jste se o nás dozvěděl!“
U stolu v klidu popíjel čaj palácový lékař Medicus. Odložil šálek a snažil se je uklidnit. „Nebojte se, pane, nikdo další o vás určitě neví. Přišel jsem sám.“
Honorus pověsil luk a podal Pulchram zajíce ušima dolů. S obavami si prohlížel lékařovu tvář. Vždy mu důvěřoval. V posledních dnech ale ztrácel pevnou půdu pod nomaha: komu ještě vůbec může věřit?
„Dovolte, abych vám to vše vysvětlil. Dopoledne jsem zahlédl tady malého Acumena a moc dobře jsem věděl, že s vámi ze země odletěl v horkovzdušném balonu. Nikdo jsme ale neměli tušení, že jste se vrátil. A ani, kam najednou zmizel Imperius. Acumen je velmi bystrý, ale bohužel pro něho, protože je hluchoněmý, neslyšel mě a nevěděl o mně. A tak mě nevědomky dovedl až sem.“
„Proboha! Všichni jsme si dávali pozor! Tady nejsme v bezpečí!“ zhrozil se. „A co jste dělal v lese?“
„Ale já tu nejsem poprvé. Můj otec byl hajný a dokud žil, tak to tu bylo udržované. Jenže za posledních deset let už to tu pořádně zpustlo. Když potřebuji rozjímat, procházím se lesem, je to velmi uklidňující a pročišťující mysl. A chci-li vzpomínat, vracím se sem. A poslední dobou je toho hodně k přemýšlení. Nevím, jestli tušíte, pane, co se děje v paláci, ale…“
„Neboj, jsem informovaný.“
„Asi dvě hodiny, co jsem tu, jsem mluvil s Pulchram. A myslím, že máme plán, který by možná mohl trochu pomoci. Ale rozhodně tady nemůžete zůstat.“
„Takže tě přeci jenom někdo sledoval?“
„To ne, důvěřujte mi, ale aby všechno vyšlo, potřebuje lepší místo k úkrytu. Přestěhujete se na pár dní do domu Opulentových. Celá rodina se již přes půl roku nachází na služební dovolené na jihu země a v domě zůstává jen Aviam, chůva jejich dvojčat, která dostala na několik týdnů volno. Moc dobře jí znám, je to již starší, ale velmi hodná dáma a dříve byla i mou chůvou. A hlavně, tam vás nebude nikdo hledat. Ani nikoho dalšího.“
„Koho dalšího?“ zeptal se Imperius.
„To vám teď nemohu prozradit. Ale důvěřujte mi, je důležité, abyste vy a další důležité osoby, které by mohly usvědčit Mendaceura z jeho zločinů, zůstali v bezpečí.“
„A co můj bratr?“ zeptal se s lítostí v očích. „Však víš, že Avarus…“
„Krok za krokem, Honore. Na prvním místě musíme zachránit tuto zemi před Mendaceurovou zhoubou.“
Dům Opulentových byl nehorázně obrovský. Spíš než útulný domov to připomínalo sídlo, jenž by bylo schopno ubytovat i malou vesnici. Opulentovi patřili k jedné z nejbohatších rodin ve městě. Vyjma staré dobré vrásčité Aviam zde sídlila doslova armáda služebných, zahradníků a údržbářů. Po oslavě uzdravení Imperia až na Aviam, která alkohol nepila již ze zásady, ostatní osazenstvo domu ztratilo šťávu do života a jen mechanicky vykonávalo svou činnost. Aviam zpočátku byla ze všeho v rozpacích, proč lidé, kteří ji dříve zdravili s úsměvem a rádi si šli vyslechnout její historky z dob časů dávno zapomenutých, ji najednou přecházeli, jako by byla jen stín. Bylo jí z toho všeho smutno. Až když jí přišel navštívit Medicus, palácový lékař, v němž stále jen viděla toho rozverného chlapce, o něhož se tolik let starala, začala chápat, co se děje.
Upekla koláč. Konečně někomu opravdu v těchto dnech zachutnal! Jeho radost z jídla a to, jak si vychutnával každé sousto! Jak jí říkal: má drahá Aviam! Tolik jí ta návštěva hřála u srdce.
„Nečeká nás nic dobrého,“ přiznával. „Všechny teď ovládá Mendaceurus a nesmíme to nikomu říct, ani dát najevo, nebo by nám mohlo hrozit nebezpečí. Chtěl bych tě jen požádat o jedno, má drahá Aviam, nebo spíš … bude to vícero službiček. Potřebuji skrýt několik lidí, kteří nám mohou pomoci sesadit Mendaceura z trůnu.“
Pokračování na další straně.
Jeden komentář
Pingback: