Odhaleni ze stínu před světem
„A dalším svědkem tvých podlých machinací je Tempestatibus.“
„Ten redaktůrek?!“
„Jako první přišel na to, že jsi nechal odstranit vládkyni a chtěl ses rovněž zbavit vládce Imperia. A proto ses ho pokoušel odstranit. Věděl jsi, že může být pro tebe nebezpečný!“
„Ale ten už dávno není živý!“
„Jak to můžeš vědět?“
„Jeho dům shořel! A on v něm!“
„Špatně tě informovai tví posluhovači. Jen dům zapálili, ale on v něm nebyl.“
„Kruci,“ sykl omylem do megafonu. Lidé ztuhlí od hlučných zpráv po náměstí najednou vyděšeně vydechli. Něco shnilého je …
„Svědkem jsou strážní, kteří na tvůj rozkaz zatkli a uvěznili Honora a Imperia.“
„Jak se opovažuješ!“
„A svědek jsem i já, palácový lékař, Medicus. Dosvědčím o účincích látky i o tvých úmyslech. Žil jsem řadu let v paláci, abych hodně viděl a slyšel.“
„Tohle si nenechám líbit! Taková zrada! Okamžitě chytit a popravit: Tempestatibus a Medicus, hned!“ vykřikl směrem ke stojícímu strážnému, který duchapřítomně stiskl knoflík u megafonu, a tak se poslední věta rozvučela prostorem.
Mendaceurus ztuhl. Pak zrudnul vztekem a chtěl strážného megafonem uhodit. I přes svůj hněv, který člověku hned dodá více síly, byl však strážný podstatně mladší a trénovaný a úder oddálil. Převzal megafon a promluvil k davu: „Já jsem jen obyčejný strážný. Mé jméno není důležité. A ani jsem doposud důležitý nijak nebyl, ale tohle se musí vyšetřit. Dočasně udělujeme Mendaceurovi domácí vězení, než proběhne soud. Souhlasíš, Medicusi?“
Všichni souhlasili.
Mendaceurovo domácí vězení bylo rozhodně lepší, než dopřával svým nepřátelům. Nacházel se v jednom z palácových pokojů jen za zamčenými dveřmi. Jinak si mohl dopřát luxusu, jako nikdo jiný. Mendaceurus však přemýšlel jen o jediném: jak zvrátit tohle nevydařené finále ve svůj prospěch. Nikdo přece nebude rozhodovat o jeho životě! Nikdo ho přece nebude omezovat v pohybu! A o co víc! Tahle země patří jemu! On má být vládcem Orbisu. Jak si může nějaký ubohý strážný dovolit nařídit, aby on, velevážený alchymista Mendaceurus, dostal domácí vězení!
Díval se z okna, ale utíkat po úzké římské ve výšce asi dvanácti metrů nebyl zrovna dobrý nápad. Jediná cesta ven vede přes zamčené dveře. Zámek nevypáčí, stráž nepřepere. Přemýšlel o možnosti získat je opět na svou stranu. Ale jak? V kapse skrýval ještě malou lahvičku s koncentrátem, který by mohl vystačit do celého sudu s vínem. Teď by mu stačilo dostat do každého ze strážných třeba jen dvě tři kapky, ale jak?
Seděl zády ke dveřím a přemýšlel. Věděl, že čím déle mu to bude trvat, tím se snižuje pravděpodobnost pro jeho útěk. Všichni jsou tu zbabělci, dumal, nic mi sice neudělají, protože se odvolávají na právo a nemají v sobě kus bojovníka!
Když zarachotily klíče v zámku, ani se neotočil.
„Pane, svačina.“
„Člověk před smrtí nemá chuť k jídlu!“
„Hladový se těžko brání,“ odvětil strážný.
Mendaceurus si ho změřil pátravým pohledem. Je snad ten mladý muž na mé straně? Naznačuje mi něco?
„Jak si mám ale být jistý, že to není otrávené?“
„Proč myslíte, že by to někdo dělal?“ Přimhouřil levé oko, když nakláněl hlavu ke straně. Mendaceurus znejistěl.
„Nechcete si nabídnout jako první?“
„To bych neměl,“ odvětil strážný.
„Nevěříte svým kuchařům?“
„Kuchaři nevědí, ke komu tahle porce míří. Připravují svačiny pro všechny.“
Pravda, zamyslel se. Ale netrvalo dlouho po té, co dojedl, začal se dávit. Strážný byl pořád uvnitř, stál před zamčenými dveřmi a Mendaceurus klečel na kolenou, chytal se za břicho kvůli křečím, chvílemi jako by nemohl popadnout dech. Strážný před něj postavil kovovou zdobenou konvici bez víka.
„Tu máš,“ potykal mu.
Mendaceurus se nahnul a začal zvracet. Jakmile se na chvíli tlaky v hrdle zastavily, pozvedl k němu zakalené oči. „Říkal jsi, že kuchaři nevědí…“
„Nelhal sem. Kuchaři nemají tušení. Za to já ano.“
Pokračování na další straně.
Jeden komentář
Pingback: