Odhaleni ze stínu před světem

Zbledl ještě víc a znovu začal zvracet.

„Cos mi tam dal?“ zoufale křičel. „Za jak dlouho umřu?“

„Nepředbíhej, to nejlepší teprve přijde!“

Oslabený padl na zem vedle konvice, chroptěl a krátce dýchal. Strážný mu svázal ruce a nohy a nasoukal do dlouhého plátěného pytle, který měl zabalený pod kabátcem uniformy. Odemkl dveře, rozhlédl se po chodbách. Nikde nikdo. Přitáhl Mendaceura po zemi k bustě mudrce Prudense z 18. století. A otočil jeho hlavou doprava. Ozvalo se cvaknutí a obraz na zdi se uvolnil z bočních pantů. Odsunul ho doprava. Za ním se nacházela tmavá dlouhá chodba. Musel si svítit baterkou. Vtáhl do  ní Mendaceura a po té stiskl knoflík ve vnitřním vstupu. Po cvaknutí se obraz a tvář mudrce opět vrátily do původní polohy. Bez světla z baterky by nebylo vidět ani na krok. Nacházel se v jedné z tajných chodeb paláce, o nichž by měli vědět jen vládcové, jejich rodiny a hlavní strážní.

Tenhle mladíček, jemuž byla otcova uniforma příliš velká, znal mnohá tajemství právě díky němu. Když byl malý, otec ho často brával do paláce. Bylo to veřejné tajemství, které všichni v tichosti trpěli. Matka mu zemřela při porodu a otec s ním zůstal zcela sám. Jejich vzájemné pouto bylo velmi silné. A nikdo by si ani nedovolil poznamenat, že by se ve svém volnu neměl tento chlapec nacházet v paláci. Když otupělý po Herba Vitale padl v bitvě s obří chobotnicí, zůstal Solum už docela sám. Velký vznešeně vyzdobený byt, jaký si velitel stráže zaslouží, se najednou na něj hroutil: všechno mu připomínalo jeho tátu. Popel v popelníku i s šedivými kousky rozfoukanými po stole z posledního doutníku, přehnuté noviny na gauči, kabát na věšáku u dveří, břitva v prosklené skříňce v koupelně. Vysoké nablýskané kožené boty na rohožce vedle dveří.

A hlavně jedna uniforma vedle druhé, vyvěšené na ramínku ve skříni. Nejdřív se do jedné oblékl jen proto, aby snad nějak ucítil otce … blíž než jen v bolestivých vzpomínkách.

A pak se rozhodl. Nenechá Mendaceura postavit jen před soud, aby sklidil trest pobytu v lepším vězení, kde si dožije svých posledních pár let života. Byl už dost starý. Kolik takový seschlý člověk může mít ještě před sebou, cynicky přemýšlel? Možná jen pár měsíců, pár let, ale někteří jedinci se dožívají poměrně vysokého věku. Třeba má před sebou deset, patnáct dalších roků. Nikdo do budoucnosti nevidí, ale každý jí můžeme přispět.

Solum se rozhodl, že nenechá smrt svého otce jen tak bez povšimnutí.

Několik dní se už neholil, upravil svůj zevnějšek s krátkým vousem a oblečený v uniformě velitele přistoupil ke strážci u pokoje s Mendaceurem. Nařídil mu, aby odešel, že službu nyní přebírá on. Strážný ho nepoznal. S vousy a v uniformě, nenapadlo ho, že mluví s někým jiným, kdo si hodnost velitele nevysloužil. Poslechl rozkaz a odešel.

Mendaceurus v pytli vydával slabé sténavé zvuky. V břiše měl stále křeče, chtěl by si rád ulevit vyzvracením, ale jednak měl pocit, že už obsah žaludku je zcela prázdný, a také se nechtěl v těch zbytcích válet. Asi po minutě už stejně cítil, jak ho Solum popadá a nadzvedává na nohy.

Kácel se. Zavelel mu jasné: stůj!

Držel z posledních sil. Solum z něho stáhl pytel. Zamžoural očima. Místnost byla osvětlena elektrickými pochodněmi. Pomalu se složil na zem, aby uvolnil břišní svaly. Solum si ho s opovržením prohlédl, pak zatáhl zasouvací dveře k chodbě, kterou přišli. Cvakly. Na kliku otevřít nešly. A zamířil k jiným dveřím. Mendaceurus matně zpozoroval, že malá místnost má celkem troje dveře.

„To mě tu jen tak necháš?“ zeptal se slabým hlasem. „Je to jak hrobka. Vždyť se tu udusím!“

„Neboj,“ dodal Solum. „Je tu ventilace, klidně tu můžeš zůstat až do smrti.“

A odešel. Cvakly dveře.

Když dorazil Solum ven, vytáhl z kapsy otcův doutník a zapálil si. Cítil zvláštní úlevu. První úkol splněn. Teď půjde domů, ohřeje si oběd a připraví se na další.

V paláci si velmi brzy všimli, že u dveří nestojí stráž. A i když dveře byly zamčené, uvnitř nebyl vězeň.

„Zase nás napálil!“ zlobil se Honorus. „Podcenili jsme ho. Podařilo se mu utéct.“

„Určitě měl spojence!“ dodala Pulchram.

„Už jsem vyhlásil pátrání. Všude jsou rozdávány plakáty s jeho podobiznou, jsou nalepeny na sloupech a výlohách všech obchodů. Před nikým se neschová,“ řekl Imperius.

Avarus se pomalu probral ze svého duchem nepřítomného stavu. Sedl si, prohmatával si oči, jako by si je chtěl vydloubat z důlků.

„Co se děje?“ špitl. „Strašně mě bolí hlava. Pamatuji si hrozné věci. Kde to jsem?“

Medicus se k němu posadil. „Byl jste nemocný, pane. Tady jste v bezpečí.“

„Tohle je nemocnice?“

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4 5 6 7