Odhaleni ze stínu před světem

„Ne,“ odvětil. „Ale měl byste tu zůstat. Zavolám vašeho bratra a otce a vše vám vysvětlí.“

„Způsobil jsem strašlivé věci, ale vyhráli jsme, ne?“

Sklopil zrak. „Ne tak docela, pane. Ve válce nikdo není vítězem. Válka musí mít jen svůj konec.“

„Ach!“ vykřikl a chytl se za hlavu. „Ta bolest. Něco si vybavuji! Mendaceurus!“

Do dveří vstoupil Honorus s Imperiem.

„Něco víš o Mendaceurovi, bratře?“

„Myslím, že mi dal ten lektvar z té exotické květiny.“

„Ano, Herba Vitale, přiotrávil tak na tisíce lidí.“

„A zabil naši matku, Honore!“

„Cože!“

„Ano, řekl mi to.“

Honorus k němu přiskočil, jako by snad Avarova slova měla někam utéct. Chtěl hned vše vědět.

„Motala se mi hlava a najednou jsem byl tak prázdný! Ale pamatuji si, jak se mi posmíval a řekl mi, že dal něco do vína, co mělo zabít otce i matku. Mluvil o geoinženýrství, jak způsobit bouřku, jak pohnout s mraky a jak způsobil, že otec zůstal pak na lůžku. Ale i když byl pak otec uzdraven, měl Herba Vitale, aby ze všech lidí udělal loutky, aby nás zničil, aby ho otupělí soudci jmenovali vládcem země.“

„Ten! Zaslouží si ten nejhroznější trest!“

„Tolik jsem mu věřil,“ dodal Avarus. „Byl jak můj přítel, snad víc než přítel. Byl téměř členem rodiny! Nikdy bych jeho slova nezpochybňoval a on zatím…“

„Byl jsi pod jeho vlivem,“ řekl Honorus. „Úplně ses změnil. Chtěl jsi jen pomstu a on přiléval oleje do ohně.“

„Ale ano! Vždyť… matka… Honore, pro mě znamenala strašně moc.“

„Myslíš si, že mně je to jedno?“

„Ne, to ne, už asi ne, ale myslel jsem si, že ty… že já trpím víc. Stydím se za to, ale každý večer jsem brečel, když jsem byl malý. Jak jsem trénoval a nechal v sobě růst tu nenávist, pláč ustal. Už jsem chtěl jen pomstu. Vyrazil jsem proti chobotnici, o které jsem si myslel, že za vše může. A měl jsem přitom hada hned vedle sebe! A s tou hroznou akcí zemřelo mnoho mužů. A já jsem toho vinen! Měl jsem ho prokouknout! Měl jsem říci ne, měl jsem tomu zabránit! Proč mi to nedošlo? Proč, bratře? Honore, já si zasloužím stejný trest! A jsem ochoten ho přijmout. Ponesu všechny důsledky svých činů.“

„Počkáme na soud.“

„Neměl bych být ale sproštěn viny jen proto, že jsem syn vládce!“ hněval se sám na sebe.

„Nech to na soudcích.“

„Chci ten nejvyšší trest! Nemůžu s takovou vinou žít! A Mendaceurus je pod zámkem, že ano?“

Honorus sklopil hlavu. „Uprchl.“

„To snad ne! Proradný, prorazdný mizera!“

„Pátráme po něm, najdeme ho. Soudu neunikne.“

Všichni hledali, kde mohli. Národ jako jeden šik se vydal do lesů, prohledali všechna sklepení a zákoutí, vydali se i do děravých hor. Prolezli všechny skulinky, ale po Mendaceurovi jako by se zem slehla.

Pokračování zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3 4 5 6 7