Pod lampou největší tma

„Ale mně nejde o peníze, nejde mi o moc, nic z toho. Říkal jsem ti, abys nekličkoval. Nebudeš mě tady balamutit. Jediné, co po tobě chci, abys napsal čistou pravdu. Aby ses vyzpovídal ze svých hříchů. A víš proč? Protože jsi liška podšitá a přesně vím, že jakmile budeš stát před soudním tribunálem, spustíš právě tu svou lživou písničku. Budeš se vykrucovat a mazlit se slovy, abys nakonec vypadal jako oběť. Nebudu ti to usnadňovat. Projdi si tou svou etapou lží, času máš dost. Ale až se rozhodneš, že chceš vyjít z téhle tmavé místnosti ven, napiš, co máš.“

„A k čemu mi to bude? Stejně mě zavřou nebo oběsí?“

„Ale než se tak stane, budeš mít možnost uvidět slunce. Nadechnout se čerstvého vzduchu. Mít možnost udělat víc jak tři kroky a přitom neskončit na konci svého světa. Víš ty, jestli je den nebo noc? Ale já ti to neřeknu.“

Bylo opravdu zvláštní, že když Solum odešel, Mendaceurovy myšlenky se soustředily hlavně na pojem času a slunce na nebi a poprvé opravdově ucítil, že v téhle místnosti nechce zůstat do konce svého života. Přemýšlel, jak se odsud dostat. Už první den bušil na dveře a volal, ale nikdo ho neslyšel. Znovu se snažil vypáčit dveře, přijít na princip, jak se otvírají. Po několikahodinovém zápase usedl ke stolu a napsal první věty.

Celý život jsem se snažil, abych dosáhl něčeho opravdu velkého. Jenže v téhle zemi největší moc drží v rukách ti, kteří si ji ani nezaslouží. Jen proto, že se narodili do správné rodiny. Od nepaměti tu vládne jedna zdegenerovaná famílie. Až jeden umře, na trůn opět nastoupí jejich potomek a potomci potomků. Nikdo jiný nemá takové výsadní právo! Pak zaslouží si vůbec přízeň a moc? Podle mého jediné, co by od nás mohli očekávat, je opovržení. Nikdy nemuseli o nic bojovat, opravdu se upřímně o něco snažit. Nikdy nepoznali nouzi, ani hlad. Všechno jim padlo hned do klína. A co je to proboha s námi? Tihle rozmazlení aristokrati ještě vejdou na balkon a národ jásá a tleská?

Už v mládí jsem pochopil, jak svět je falešný. Dřel jsem a studoval mnoho let, protože tak si to můj otec přál. Když jsem padal únavou, seřezal mě, abych ještě víc přidal. Nebylo přípustné, abych neprošel nějakým testem nebo zkouškou. A nebylo ani akceptovatelné, abych dostal horší známku než tu nejlepší. Věděl jsem, že jakmile přinesu domů dvojku, seřeže mě takovým způsobem, že se nebudu moci několik dní hýbat. A tak jsem se snažil, později zmanipulovával výsledky, ale když už nebylo vyhnutí, utekl jsem z domova. Další tvrdé rány jsem už odmítal snášet.

Pochopil jsem, že jak ke mně přistupuje svět, tak já budu přistupovat k němu. Díky zfalšovaným dokumentům jsem získal výsadní místo palácového alchymisty. Díky své výřečnosti jsem brzy získal oblibu všech. A nikdo už na mě nevztáhl řemen! Stačilo nebýt poctivý a lidi mě respektovali! Hromadil se mi majetek, protože jsem nikdy neuměl utrácet za zbytečnosti. Rostla moje přízeň. Ale k dosažení toho, co bych si opravdu zasloužil, stála největší překážka. Dokud tu bude Imperius a jeho synové, nikdy nezískám největší moc, která – kdyby bylo možné o ni soutěžit – by mi byla právem přidělena.

Imperius s Mirabilis měli zemřít na lodi. Omámeni drogou ve vínu by nepřežily následky bouře, kterou jsem na ně s trochou alchimistického umu seslal. To, že se pak loď rozdrtila o skály Temného rytíře, byl jen bonus. Počítal jsem s tím, že větry ji odnesou tím směrem, kreslil jsem si scénáře, ale nakonec i když výsledek nebyl takový, jaký jsem předpokládal, přeci jenom Imperius nezemřel, předivo děje se odehrávalo stejně v můj prospěch.

Vypadalo to, jako když jsem několik let v ústraní. Ale já jsem dále studoval, upevňoval si svou pozici a získal nejlepšího a nejhloupějšího přítele na světě, vládcova syna. Avarus byl vskutku nejúžasnější loutka, jakou si mocichtivý člověk může jen přát. I když jsem neseděl na trůně, jako bych už vládcem byl. Všechno se odehrávalo podle mě. A pokud by někdo měl sklidit za vše hanbu, pak to nevyzrálé dítě! Jenže i když byl Avarus opravdu ještě dítětem, Orbis není v tomto milosrdný. Pro jeho lid je to vládcův syn, následník trůnu. Který  navíc od patnácti přebírá veškerou moc a je nad zákony celé země. K smíchu!

A každý den přidával další a další stránky. Po necelých třech měsících uzavřel svůj text na téměř tisíci strankách. Každý den si Solum převzal popsané listy a odešel. Poslední dni dostával Mendaceurus křeče do ruky. Skoro přemýšlel, zdali by se neměl naučit psát i levačkou. Ale jak už byl ve své zpovědi rozjetý, nechtěl ustat. I když se tomu vprvopočátku bránil, nyní cítil opravdovou úlevu. S každým slovem, s každou stránkou, s vyznáním ze všech svých krutostí a pocitů se cítil lehčí a šťastnější.

Když dopsal tisícou stranu, řekl mu Solum: „Zítra uvidíš slunce.“

A Mendaceura zaplavil pocit zadostiučinění. Slané slzy, které se vedraly z jeho očí, ho pálily, ale neotřel je a víčka nezavřel. Nechal to tak být.

Zatím po ty dny přicházeli rybáři se špatnými zprávami. Tržiště Orbisu, které bylo vždy plné čerstvých úlovků, den za dnem sláblo a v těchto dnech už byl zcela nedostatek čerstvých ryb. Téma předních stránek Zpravodaje a dalších novin se od stále nenalezeného Mendaceura obrátila ke katastrofě či zlobě bohů: co se stalo, že sítě rybářů jsou stále prázdné? Že místo ryb je moře zamořené kraby? A přišlo šokující rozuzlení. Když Honorus četl odborný článek v novinách, obratem si i otevřel knihu z domácí knihovny. Bylo to tak!

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3