“Jakou příchuť, babi?”, aneb když vzala vnoučata na nákup
***
Tohle jsem já, Lucka. Teda spíš tak před pěti lety. To jsem ještě byla šťastná, naivní a hlavně tuhle skvělou fotku na objednávku udělal profesionální fotograf. Se všemi dohromady mě to stálo pět litrů. Můj tehdejší manžel řekl, že bych ji měla, stejně jako všechny ostatní, reklamovat, protože takhle prý vůbec nevypadám. Místo, aby tu trapnou situaci napravil tím, že by něžně dodal: “Ale ty jsi pochopitelně hezčí” nebo vymyslel nějaký jiný eufemismus, který by vyzdvihl mou přirozenou krásu, jíž není schopen ani sebelepší přístroj zachytit, hrubě to podtrhl slovy: “Vypadáš tam jako modelka a to ty rozhodně nejsi!” No nic. Všechny fotky z té doby jsem si samozřejmě nechala, abych se mohla jimi kochat, protože já se tak (nejen tenkrát) viděla a když mi je smutno, tak se jimi utvrzuji, že taková jsem pořád. I když už mám kratší vlasy a… a vůbec…
Když moje děti nakupují… O tom, co jsem vám v knížce nestihla říct…
Tuhle byly moje děti s babi nakupovat. Janča táhla vozík, Vojta držel lístek se seznamem, který si sám vzorně psacím písmem připravil jako úkol do školy, jenž po něm o prázdninách nikdo nechtěl. Takže první slovo bylo dokonalé, jako předtištěné. Další pod ním – řečeno hantýrkou běžného uživatele počítače – začalo velkým fontem a končilo výrazně menším. Po té, co si nebyl jistý, zdali mají v úmyslu koupit mlíko nebo mlýko, a tak opakovaně přepisoval jedno “ý” za druhým “í”, mu jeho chytrá starší sestra poradila: “Tak tam napiš mléko, ty ňoumo”. Takže ten tučný šmodrchanec samohlásek ještě vylepšil vtlačením “é”.
Jelikož z toho neměl dobrý pocit, vepsal nakonec ono finální “é” ještě někamsi do horního rohu a hodil k původnímu, již nečitelnému slovu, šipku. Po té to ještě jednou důrazně vyšperkoval tím, že onen šmodrchanec samohlásek opakovaně přeškrtal, aby jako bylo všem na výsost jasné, “že to neplatí”, a tím udělal do papíru střapatou díru. “Přepisovat to znova nebudu, to by bylo moc práce,” dodal už vyčerpaně.
“Hele, ale víš, co říkala máma?” zeptala se Janča. Vojta udiveně nadzvihl obočí, co mu ještě tak důležitého uniká: “Že to máš vždy přeškrtnout jen jednou, jinak to není hezký.”
“No jo,” pokrčil rameny a přeškrtl to tedy (ještě) jednou. Už stejně asi nebylo co. Místo “mléko” byla v papíru jen škvíra, před níž stálo “m” a za ní jen “o”. Takže fakticky počmáral ještě desku stolu, na níž v tu chvíli dával do kupy onen veledůležitý seznam. Stůl už je zvyklý – není to první flekanec.
Výsledkem byl tedy nákup o deseti položkách. Ale znáte to, postupně se písmo začalo všelijak vlnit, stáčet do obloučku až si ve výsledku poslední dvě věci radši namaloval. Následně v obchodě netušil, co tím vůbec myslel.
Později stál u regálu s mycími prostředky na nádobí a bral do každé ruky jeden: “Babi, líbila by se ti víc příchuť citronová nebo malinová?” zeptal se s naprosto vážným výrazem, sotva přelouskal nápisy.
“No, hochu, já to jíst nebudu, takže mi to je jedno,” odpálkovala ho babička. Vojta ustrnul, nechápal. Janča taky zírala. A samozřejmě holka vedle, puberťačka, kterou nejspíš její matka poslala, aby koupila něco, co jí zbaví vodního kamene, se netaktně hlučně smála.
“Tak kterou, babi?” trval na svém Vojta.
Naštěstí se babičce vnuka zželelo, naklonila se k němu a vysvětlila mu rozdíl mezi příchutí a vůní.
“Co mu říkáš, babi?! Já to chci taky slyšet!” vypískla na půl obchodu Janča, protože to samozřejmě neslyšela. Zato jí slyšel kdekdo.
Radost je pouštět takhle společně ven a na nákupy…
Stránky k Šílené babičce zde.
Mohlo by se vám také líbit
Šílená babička – šílené obrázky, recenze a zajímavosti
