Do školy jsem musela běžet, abych to stihla dřív, než zazvoní.
Samozřejmě na mě Fintila házela kyselé obličeje a uvítala mě slovy: „Jdeš pozdě, máš průšvih.“
Ale nebylo zase tak pozdě. Stihla jsem ještě zaparkovat u lavice a vytáhnout si penál, pak teprve zazvonilo. Paní učitelka stejně přichází tak o tři minutky později, to už jsem měla všechno připravené, jen mi žhnuly tváře od toho běhu.
Pamatovala jsem si ale, že nesmím Fintile odsekávat, protože jsem se rozhodla být bojovnicí proti protivným lidem, a tak jsem na její větu jen opáčila: „Hezký den přeju!“
Fintila zasyčela a zaplula do své lavice.
Po zbytek dne mi už ale nedala moc příležitostí, abych na ni mohla být proti její vůli hodná, protože byla celá zakaboněná a s nikým se nebavila. O velké přestávce jsem to tedy zkusila jinak a nabídla jí bonbon, který jsem vyštrachala ze dna tašky. Asi před čtvrt rokem, ne-li dřív, je rozdávala Šárka, protože měla narozeniny, jenže mně bonbony nechutnají. To je jedno, že už byl v tašce dlouho, pořád to je bonbon.
Fintila ale na mou nabídku nereagovala, jen zase zasyčela a otočila hlavu na druhou stranu. Podpírala si ji rukou, jako by vážila tunu, přitom v ní skoro nic nemá. Na rozdíl ode mě vůbec nečte, nebo aspoň říká, že knížky jsou jenom pro hlupáky. Ale to není pravda. To ví přece každý. Kdo čte knihy, je vždycky chytřejší než ten, kdo je nečte.
Holky do mě pak dloubaly prsty, proč prý Fintile nadbíhám, jestli jako od toho něco očekávám, a tak jsem jim řekla, že bych ji chtěla odnaučit být protivná. Holky si myslí, že se mi to nepodaří. Já nevím, jestli jo nebo ne, ale uvidíme. Říká se: Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. A můj strejda dodává, neříkej hopla, dokud nemáš opela. Ale to nevím, jestli se to sem hodí.
Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka. Fragment (2019). Ilustrace Daniela Skalová
Jsem teď něco jako superhrdinka!
Prostě to nevzdám. A taky jsem napsala Alče esemesku, jestli bychom se nešly po kroužcích projít kolem domu, kde bydlí ten zlobivý kluk. Třeba ho tam potkáme a budu moct pokračovat ve svém boji proti zlu a protivenství.
Jenže po škole jsem nikam nemohla jít, jelikož jsme dostali spoustu úkolů. Možná to bylo tou přemírou psaní do sešitu a počítáním v matematice, i když mi to nedělá žádné problémy, ale k večeru mě strašně rozbolela hlava a cítila jsem se úplně vycucnutá. Mamka mi změřila teplotu a prohlásila, že mám horečku a musím zůstat v posteli.
„Zítra do školy nepůjdeš.“
Za normálních okolností bych byla ráda, ani bych nemusela předstírat nějaký zápal švindlu, jenže teď jsem přece byla v bojové akci a nemohla jsem svého protivníka nechat vychladnout.
Nedalo se ale nic dělat. Zůstala jsem v posteli, pouštěla si filmy a četla komiksy. Kvůli bolavé hlavě jsem neměla na pořádné knížky sílu. Paní doktorka mi oznámila, že mám angínu, týden budu brát antibiotika a pak půjdu na sedimentaci. To se vezme trochu krve a udělají rozbor, jestli je všechno v pořádku. Je to strašně zajímavé, co všechno se dá zjistit z obyčejné kapky krve!
Bolela mě hlava a nevěděla jsem, jestli z angíny nebo proto, že v ní mám pořádný zmatek. Jednou budu dospělá, a ještě pořád nevím, čím budu. Vědcem? Doktorkou? Spisovatelkou? Detektivem? A jak se vůbec říká ženským, které pracují jako detektivové? Detektivky? Smála jsem se potutelně.
Mamka mi řekla, ať to ještě neřeším.
Jenže někdy mám pocit, že se to všechno nedá za celý lidský život stihnout.
„Víš co, Markétko, uděláme to takhle. Od nového školního roku tě zapíšu do kroužků malého zdravotníka a do lidušky na tvůrčí psaní. Budeš pokračovat ve svém přírodovědném kroužku, protože to je napůl pro vědce a napůl pro detektivy. A nikam nespěchej, užívej si života, než přijdou opravdové starosti. Dost často se stává, že když člověk pořád spěchá a za něčím se honí, nakonec mu i ten čas uteče a je z toho akorát unavený.“
Tak já se tedy budu dál zajímat o všechno, co mě baví, a budu si o tom psát, a nebudu se trápit tím, čím bych chtěla být. Mamka mi řekla, že v mých letech chtěla být malířkou a učitelkou ve školce. Později zase novinářkou, a nakonec před mateřskou dělala reklamu na čokolády, bonbony, hračky, ale taky nářadí na zahradu, a dokonce i na nějaké trubky a jeřáby. Vůbec jsem netušila, proč trubky a jeřáby potřebují reklamu. Táta chtěl být popelářem, pak hasičem, a nakonec pracuje jako ekonom v továrně, kde se vyrábějí televize.
Řekl mi, že teď už pro něj není důležité, jakou profesi dělá, ale hlavně to, jestli ho to baví.