LOVID

LOVID – 5. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

„Myslím, že Marek teď asi chodí s Klárou,“ napsala mi Simča.

„S jakou Klárou?“ Neznám žádnou Kláru. A ať si Marek dělá, co chce. Tak nemusíme si říkat, že je konec, když je to evidentní. Jako si lidi stanovují výročí seznámení, tak si přece nebudeme dělat výročí pravděpodobného rozchodu.

„Ta kuchařka. Vidělas ji ještě v září v jídelně.“

Ach tak. Budova naší střední školy je skutečně obrovská, a tak v sobě sdružuje řadu oborů. Od učilištních jako kuchař, číšník a podobně, tak po obory s maturitou, jako jsou dvě třídy programátorů a obchodní akademie, kterou studuju já. V jídelně se střídají někteří učni z oboru kuchař a číšník v rámci praxe. A na Kláru se nedá zapomenout. Polila totiž Podivína polívkou. A to dokonale. Nejspíš se na ni podíval tak jako na ostatní holky, takže se pochopitelně lekla a vychrstla mu talíř omylem do klína. Dostala tehdy od své mistrové přede všemi dost vynadáno a pak jsem ji viděla na chodbě brečet. Jenže v tom byla nevinně. Z Podivína mají nahnáno všichni. Proč ten kluk se vždycky musí na holku koukat jako masový vrah, to fakt nechápu. Přitom je prý hodně chytrý. Patří k programátorům a dokonce prý hacknul školní stránky. Přitom místo dvojky z chování dostal pochvalu, protože upozornil na jednoduché chyby našich webovek a pomohl je lépe zabezpečit. Bokem si prý také přivydělává programováním her. Říká se o něm, že by mohl jít rovnou na vysokou, ale nejprve si prostě musí udělat maturitu.

Je strašně pohublý a má obrovské hnědé oči. Vypadá relativně v pohodě, dokud na něj nepromluví holka. Pak se mu naježí chlupy na obočí, naběhnou podivně tenké fialové žilky pod očima, upře na tu holku oči, začne koktat, zkratovitě trhat hlavou a fakt z něho jde děs. Asi by to měl s někým řešit.

No, nicméně zpátky ke Kláře.

„A proč si to jako myslíš?“ zeptala jsem se Simči.

„Julina říkala, že je viděla ve městě.“

„Prosím tě, teď mají všichni roušky, kdo ví koho viděla…“ odsekla jsem.

„Počkej, pošlu ti fotku.“

Několik rozmazaných obrázků. Marka poznám i na dálku. Je to dlouho, co jsme se spolu mluvili. Protože jsme se nerozešli ve zlém, vlastně jak jsem říkala, formálně nerozešli vůbec. Při pohledu na jeho nejnovější fotku se mi udělalo prapodivně úzko. Zastesklo se mi. Ta holka by mohla být Klára. Ale kdo ví… Roušku až pod oči… Dlouhý hnědý vlasy má kdejaká. Ale co to vůbec řeším. I kdyby to byla jiná holka, pořád je to holka poblíž Marka. Pozorovala jsem detailně. Smějí se. Jasně, jsou v pohodě. Ale nedrží se za ruku! A nikde nejsou k sobě tak blízko…

„Asi se jen potkali. Třeba jsou jen kamarádi,“ prohodila jsem.

„A jak to je vlastně mezi vámi?“

„Nijaký.“

Dlouho potom jsem si pořád detailně zoomovala fotky, kousala se do spodního rtu, přemýšlela, co bych měla udělat, našla si jeho profil, scrollovala naše zprávy, otvírala, zavírala naši konverzaci a fotky, pouštěla si jeho hlasovky, to jsem fakt neměla, zvlhly mi oči, spodní ret jsem měla už fakt prokousaný, až vyrašily kapky krve, nasávala jsem je přes zuby, znovu scrollovala, a pak napsala: „Ahoj.“

Smazat! Musím to smazat. Ale i když to smažu, tak stejně uvidí, že jsem mu něco poslala! Bože, já jsem fakt nemožná! Vždyť je to jedno, ať si dělá, co chce. Jenže…

„Ahoj J.“ Odpověď po chvíli. „Jak se daří?“

Uf, musela jsem začít hluboce dýchat. Motala se mi hlava. „Jde to. Znáš to. Karanténa.“

„Jsi v karanténě? Máš koronu? 😦“

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3 4

2 komentáře

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

error: Content is protected !!