LOVID – 7. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
V sedm hodin se z přízemí rozproudila hudba. Možná tam řvala dýl, ale mě probrala ze spánku až pár minut po té sedmé. Nahlas puštěné rádio, ale ať hrálo cokoliv, měl by to někdo vypnout, protože já jsem měla v úmyslu jen spát. Nechápala jsem, kdo přišel o rozum a může tohle dělat v nejlínějším dni v týdnu!
Bohužel, když už se člověk probudí, musí na toaletu. A bohužel podruhé, v baráku je jen jedna v přízemí. Takže jsem se odkryla, vytáhla nohy z postele a zadrkotala zuby. Zima, až mi šla pára od úst. Zatáhla jsem nohy zpátky pod peřinu a přemýšlela, jestli nebudu stávkovat a prostě nevylezu. Jenže se mi z té zimy chtělo na záchod ještě víc.
A tak jsem si rychle nazula ponožky. Dvoje na sebe. Mikinu, na ni zimní bundu a seběhla jsem dolů.
„No to je dost,“ řekla vesele mamka. „Už tu vyhrávám dobrých dvacet minut.“
„Mami, zbláznila ses?“ zlobila jsem se. „Vždyť je neděle!“ Ale zároveň jsem viděla kupu palačinek. Celá kuchyň nádherně voněla. V krbu plál oheň a babička seděla na gauči, popíjela svůj čaj, na roušku dočista zapomněla. Usmívala se, byla šťastná. Brácha v kuchyni u stolu, pusu celou olepenou.
Běžela jsem rychle na záchod, aby na mě ještě nějaké zbyly. Ale stejně jsem hudrovala, proč nás tak brzo budí.
„Abys měla delší víkend, děvenko,“ řekla mamka. „Tady toho je na užívání a dělání a… mohli bychom vyrazit někam výlet.“
„V téhle zimě?“ prskala jsem.
„Teple se oblečeš a můžu s sebou vzít do termosky čaj.“
„Mami, co je to termoska?“ přidal se brácha s plnou pusou.
„Báječný vynález, synu, udrží čaj celou dobu horký.“
„Hustý! To musím napsat kámošům. A jak to funguje? Na baterky?“
„Ach ty dnešní děti…“ uslyšela jsem babičku, jak si tam něco šeptá. „O životě neví vůbec nic. Vůbec nic.“
I když jsem se bránila sebevíc i upozorněním, že teď nemáme moc chodit ven, tak nás mamka donutila z baráku vylézt.
„A táta! Ten může spát?“ zlobila jsem se dál.
„Táta skoro celou noc pracoval. Takže si schrupne do oběda.“
„Že ho ten kravál nevzbudil,“ divila jsem se.
„Protože má špunty v uších. Táta, když chce, nevzbudí ho vůbec nic.“
„Ale víš, že máme zůstat doma. Ministr zdravotnictví říkal…“
„Půjdeme jen do lesa za barákem,“ dodala mamka. „Nasaďte si radši roušky…“ A vyndala obrovskou nůši, kterou si dala na záda.
„My jdeme na houby?“ jásal brácha. Je mu snad vůbec nevadilo, že je neděle brzo ráno a mlha se ještě drží ve výši našich očí!
„Ne, jdeme na nějaké klestí, dáme ho do kůlny, aby proschlo, abychom pak měli později do krbu.“
„Jasně, jdeme na mokrý klacky za mlhy, budu mít úplně mokrý boty a budu z toho nemocná…“ vrčela jsem dál.
„Ještěžes mi připomněla. V garáži jsou holínky. Jděte se všichni přezout.“
„Ale moji velikost určitě mít nebudeš…“ nepřestala jsem.
„Neboj, zlatíčko, jsou to takové univerzální velikosti.“
Neboli lodě, když jsem je viděla. Noha mi v nich zaplula a další dětská by se tam ještě vešla. Při kroku jsem se hned vyzula. Mamka mi nacpala za patu spoustu nějaký hadrů, bylo mi z toho zle. Tohle je naposledy! Povídám naposledy, co mě do něčeho takového nutí! Takže se mi bota sic nevyzouvala, ale stejně jsem si musela dát při každém kroku pozor, protože se v tom nedalo chodit. Příšerně mě to vyčerpalo.
Sbírali jsme různé větve, klacky, nosily k mámě, ta je příruční pilkou podle potřeby zmenšovala, aby je mohla nejlépe naskládat podle tetris logiky do nůše a vraceli se dom. Třicet minut a já byla úplně grogy. Zbavila se holínek, nazula se do tenisek a pelášila do baráku. Brácha ještě s mamkou pomáhali vyrovnat větve v kůlně, aby mohly proschnout, babička se pomalu procházela a vážně si to užívala.
Pokračování na další stránce.
Jeden komentář
Pingback: