LOVID – 21. kapitola, z e-knihy pro YA, zdarma

Netušila jsem, co má brácha v úmyslu, ale opakovaně jsem ho varovala, že se před Nicky musí mít na pozoru, protože je nejen vykutálená, ale taky moc dobře ví, kdo je. Tenkrát si nás přece fotila a kdo ví, jak často nás šmírovala. Ani na konci světa člověk nemůže být v bezpečí. Soukromí nejspíš neexistuje.

Když jsem pak byla s Filipem venku, nálada v kýblu a ticho by se dalo krájet, tak nás Jakub s hlukem doběhl.

„Počkejte!“ křičel přes celé okolí.

A vtěsnal se mezi nás.

„Brácha, co takhle dvoumetrový odstupy,“ štípla jsem ho do boku, ale přes bundu nic neucítil.

„Hlavně, že vy to dodržujete,“ zatvářil se jako všeználek s ironickým výrazem ve tváři. „Tak co, Filipe, jak se má Míca a koťata? Už je můžu vidět?“

„Ještě pár dní. Myslím, že na konci týdne nebo na začátku příštího by to možná na chvilku šlo.“

„A už mají jména?“

„Ještě ne, asi si je pojmenuje každý majitel sám.“

„Takže mám nějaké vymyslet?“ šel na to oklikou, ale bylo mi to jasný.

„Jakože budeš jednoho majitel?“ na to Filip.

„Klidně i více, ale možná by jedno stačilo. S tím přece počítáš.“

„Hlavně jestli vaši,“ usmál se Filip. Zajiskřilo mu v očích, jako by oba byli na stejný vlně.

„Jo, jinak já jsem sem přiběhl, protože tě, Lucko, potřebuje máma. Volala tě, ale ty jsi neslyšela.“ A kroutil rukama u uší, jako bych je sic měla velký jako slon, ale přitom byla hluchá jako poleno.

„A co chce?“ řekla jsem otráveně.

„Nevím, ale máš tam jít.“

Tak jsem se rozloučila, Filip mě objal, spíš mou bundu, mně se ani nedotkl, a zase bez pusy, to jsou ty covidový rande, jen takový vzdálený, téměř bezdotekový. Obrátila jsem se, odcházela, ale brácha za mnou nešel.

„Ty, Jakube, co je s tvou ségrou?“ zeptal se ho Filip.

„Právě o tom bych s tebou potřeboval mluvit. Pojďme stranou,“ řekl spiklenecky.

Neměla jsem ani páru, co si říkají a co se tam děje, a jen jsem mohla doufat, že nic z toho nebude pak pro mě ještě horší.

Mamku popadl gruntovací amok a potřebovala k tomu ještě nějakou další ženskou, protože evidentně uklízení je jen ženská práce a chlapi nemají pro to buňky. Stačí se podívat na bráchův stůl, pokoj nebo skříň. Asi na tom něco bude. Jenže mamku popadl úplně extra crazy amok. My jsme i vyndávaly věci ze skříní: knížky, oblečení a tak, co tam bylo ještě předtím, než jsme přijeli. A vymývaly poličky.

„Několik let na to nikdo nesáhl,“ řekla. Komu ta výčitka ale směřovala, čert ví. Protože jestliže je to naše chalupa, je to náš průšvih. Nebo nám to může být jedno. Proč se takové akce dělají, to mi je záhadou. Až já budu mít svůj byt, tak nebudu takhle šílená, abych vyndávala věci ze skříně a myla police. Vždyť ta skříň je celou dobu zavřená, co by se jako mohlo stát?

„Vidíš toho prachu?“ Mamka zvedla navlhčený bílý hadr, kterým předtím projela několik regálů. Takže beru zpět. Ano, byly tam skryté neviditelné vrstvy. Ale jak se tam dostaly? To jako mezi dveřmi jsou nějako mikro pidi škvírečky, kterými se za ten čas přece jenom něco uvnitř usadí? Tak to je děs. Ale já stejně nebudu ve svých skříních takhle uklízet. Jasně, už to mám! Nebudu mít půlený dveře, ale jedny, které se budou otvírat zkraje, takže se to tam nenavane, protože ty půlené působí jako křídla, fuk sem, fuk tam. Řekla jsem to mamce.

„To ti taky nepomůže, protože s každým otevřením i tím tvým nápadem, se tam stejně něco dostane. Je to ve vzduchu, všude. Oblečení můžeš chránit před prachem, že ho budeš mít ve vakuových pytlích. Ale to je moc peněz, moc pytlů a pak s tím moc práce. A navíc, fyzická práce uklidňuje. Jednou takhle probrat skříně a počkej, jak nám na konci bude krásně.“

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3 4