Království loutek

Pokud existuje lék na neznámou nemoc, jen jeden se za ním může vydat

Pokračování příběhu království loutek. Předchozí kapitola zde. Vše o knize zde.

Po měsíci téměř marného pátrání po Tempestatibovi se blížila další oslava. Tentokrát se na náměstí Hrdinů zapomenuté války stavěla socha rytíře Bellatora. Při odhalování sněhobílé figury v nadlidské velikosti hrála místní kapela. Lidé mávali mávátky a cítili se být šťastní a poctění. Protože nebylo možné téměř z žádných zdrojů čerpat Bellatorovu podobiznu, jeho tvář velmi nápadně připomínala Avara.

Zpupně se na dvoumetrovém podstavci pyšnil se vztyčeným mečem třímetrový rytíř. A Avarus se cítil být nadmíru spokojený.

„Je to opravdový umělec! Neskutečné dílo, viďte pane?“

Přikývl. Nebyl si zcela jistý, zdali tuto náhodnou shodu vidí jen on, protože ji vlastně tak chce vidět. On, Avarus, syn vládce Orbisu, musí být tím obdivovaným hrdinou celé země. Nebo je ta figura opravdu vytesaná přesně podle něho? Blažilo ho to a jeho pýcha rostla, až ho téměř po zbytek dne oslepila.

Nebylo to tak, že by nic neviděl. Jen v té své sebepýše nebyl schopen vnímat nic, co by ho neoslavovalo. Všechno v jeho očích v tu chvíli bylo dokonalé, oslnivé a jen kvůli němu.

Ani následujícího dne se nebyl schopen soustředit na nic a nikoho jiného než jen na sebe. A proto to byl Honorus, kdo si všiml, že jejich otec už od předchozího odpoledne leží v posteli v horečkách.

Nechal zavolat lékaře.

„Snad je to únavou, nebo vyčerpáním. Udělám nějaké testy, ale na první pohled nemohu přesně stanovit diagnózu. Doporučoval bych zatím jen Priessnitzovy obklady na snížení horečky.“

Imperius byl bledý, slabý a jeho pohled nepřítomný; v očích neměl žádný jas. Strnule sledoval jediný bod. Ale ani nekašlal, neposmrkával. Neměl zduřelé uzliny, ani žádné další příznaky na chřipku nebo angínu. Z čela mu stékal studený pot. Nemluvil.

Druhého dne pak lékař přišel s prvními závěry.

„Diagnózu je skutečně těžké stanovit. Opravdu to vypadá spíš na nemoc ze ztráty milované osoby. Jak jste potvrdil, vládce po celé roky od úmrtí své ženy trávil čas osamotě a podle mého názoru na základě tohoto vnitřního utrpení ochuravěl.“

„A jaký je na to lék, doktore?“ zeptal se Honorus. Nicméně se obával, že odpověď již zná.

„Na to se, milý pane, umírá. Pokud by nenašel nějaké jiné vzplanutí, ale v tomto stavu je to téměř nemožné.“

„To ale nemůžeme připustit!“

„Vím, jak se cítíte, pane, ale…“

„Jste lékař! Musíte přece něco udělat!“

„Upřímně a prosím, neuražte se, pane, pokud váš otec skutečně tolik let trpěl, proč sem nedocházel jiný odborník, víte přece…“

„Myslíte psycholog, že ano?“

Přikývl. „Léčbu nemocné duše bych bezpochyby řešil už mnohem dříve a právě touto cestou.“

Honorus začal nervózně pochodovat po místnosti. Pak rychle máchal rukou, jako by chtěl rozehnat všechny špatné zprávy.

„Dobrá, dobrá. Dobrá,“ opakoval. „Ale stále ještě nemůže být pozdě. Otec přece žije, dýchá, je tu mezi námi. Vy na to musíte přijít! Řekněte, co mám udělat a já to udělám.“

Lékař chvíli přemýšlel a pak potichu, protože si nebyl jist, jen dodal. „Možná tu existuje jedna možnost. Ale není to věděcky prokázané.“

„Mluvte!“

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3

2 komentáře

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

error: Content is protected !!