Království loutek

Pokračování příběhu království loutek. Předchozí kapitola zde. Vše o knize zde.

„Víš, co je to časový paradox?“ Tempestatibus ztěžka zvedl hlavu ze země. Krev z rány na hlavě už přestala téct. Zabarvila mu jen část tváře a vytvořila pod jeho vlasy drobnou kaluž. Hlava ho stále bolela a vstát sám o sobě nemohl, protože jakmile se jen trochu nadzvedl, měl pocit, že se celý svět točí jako na centrifuze.

„Změnili jsme naše rozhodnutí,“ pokračoval. „Přestřihli jsme tu smyčku. Směřovali jsme na tento ostrov, ale pak jsme se otočili a vrátili. Kdybychom pokračovali, nejspíš bych tu neležel v kaluži krve, ale…“

„Ale časový paradox přece nastane,“ přerušil ho Honorus, „kdyby třeba přišlo tvé budoucí Já a změnilo by tvou budoucnost…“

„A právě že by se mi to teď hodilo. Je mi zle, motá se mi hlava a chce se mi zvracet.“

„Měl by sis sednout a opřít se třeba o kmen stromu. Chci ti pomoct, ale jsi strašně těžký. Pulchram?“

„Prosíš ženskou o pomoc? Tak to je teda už vážný. Nejsi dost silný, synu vládce Orbisu?“ šklebil se zraněný Tempestatibus.

„Nech si ty cynické poznámky, jsi jako bečka. Mohl bys taky něco shodit. Nechápu, jak ještě můžeš být tak obalený i po té nízkotučné stravě z džungle.“

„Mám prostě těžké kosti.“ stále žertoval. Komický i s otřesem mozku. Spolu s Pulchram ho posadili a opřeného o kmen přidržovali, aby opět nespadl. Nechutné bylo, že se po chvíli skutečně vyzvracel těsně vedle Honorových bot.

„Až budeme schopni cestovat v čase, vrátím se chvíli před tím, než ten ničema na mě vyskočí a praští mě, ani nevím čím. Snad nějakou větví, nebo železnou tyčí, bolelo to jako čert. Ani do tváře jsem mu pořádně neviděl. Mám mlhavou představu, jak vypadal, ruku do ohně bych za jeho popis nedal.“

„Jedno mi nejde na rozum. Kdo by tu na tebe číhal? Kdo by věděl, že tu budeš? A pak… nemýlím se, že ti ukradl právě ty květiny?“

„Netuším. Omdlel jsem, až tys mě probral. Takže květiny, Herba Vitale… proč? K čemu mu budou? Byl to snad úmysl? Ach, těžko. Možná si myslel, že v těch bednách je něco cennějšího.“

„Co by mohlo být cennějšího,“ odsekla Pulchram.

„Tak ano,“ navázal Tempestatibus, „z vyšších měřítek a obecně z filozofického hlediska…“

„Bože!“ vykřikla. „Tyhle bláboly. Vzal ti kytky. Obsah tašek je rozházený všude možně, ale naše zásoby ho zdá se nezajímaly.“

„Třeba ani ty kytky nechtěl. Možná si myslel, že vezu něco cennějšího, ale nic nenašel, tak se spokojil aspoň s nimi.“

„To myslíš vážně?“ Pulchram byla téměř vzteky bez sebe. Vytáčelo jí, že s nimi souhlasila, že se vrátí do země, kde se už nějakou dobu cítila velmi nevítanou. A nakonec klečí u muže s rozbitou hlavou, jejich horkovzdušný balon je k ničemu a o to, kvůli čemu se vydali na takovou dlouhou výpravu, přišli. Bylo to rychlé a nedávalo to smysl. A ona byla unavená, otrávená a naštvaná.

„Měli bychom se vrátit do vesnice. Tady nic nezmůžeme.“

„Stejně mi to hlava nebere,“ brumlal Honorus. „Jednak nechápu, proč zloděj číhá na nějakém neobývaném ostrově. Ale když už jo, dobře, mohl tu být omylem, zabloudil, nebo co já vím, ale proč někoho přepadne a vezme mu bedny s květinami?“

„Leda že by věděl, co je to za květiny.“

„Jako že si z nich vyrobí mastě a bude je prodávat na tržišti. Nebo rostlinku po rostlince. Nebo je to vášnivý zahrádkář a viděl jedinečnou možnost si probarvit svůj trávník?“

„Nebo to byl někdo,“ Tempestatibus zvážněl, „kdo má co dočinění s palácovými intrikami.

„Orbis je dost daleko. Pokud by to byl někdo z Orbisu…“

„Musel by všechno vědět.“

„Nebo nemusel. Mohl být najat…“

„Někým, komu jde o hodně.“

„Ale my ty květiny měli na záchranu mého otce! Tohle je prostě nehorázné!“

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4 5 6