Krvavá bitva pýchy a zaslepenosti
Pokračování příběhu království loutek. Předchozí kapitola zde. Vše o knize zde.
Rána na Tempestatibově hlavě se brzy zacelila. Šamanský léčivý um byl k nezaplacení. Zranění se většinou snadno zahojí, těžko ale se se vším vyrovnává mysl. Tolik práce a úsilí! A pak v jednom okamžiku přijdou o všechno. Nemohou si vyčítat, že by snad šlo o chvilku nepozornosti. Chyba není na jejich straně! Je těžké předsouvat si: „kdyby… kdybychom stanovili jiné pořadí, kdybychom vzali květiny až jako poslední, kdybychom měli u sebe zbraně…“ Připravovat se člověk může na to, co očekává. Těžko však může být ve střehu před každou skutečností.
Bohem zapomenutý neobývaný ostrov.
Museli vymyslet, jak zprovoznit horkovzdušný balon. Plavba po moři téměř nepřicházela v úvahu a byla skutečně až tou jednou z posledních možností. Jednak domorodci nemají žádné velké lodě a na tak dlouhou výpravu by jim člun nebo v kmeni vydlabaná loďka nestačila.
Koš byl zcela namaděru, plachtu bylo možné pospravit, zazáplatovat. Nic dalšího útočník naštěstí nepoškodil. Skutečně naštěstí. Jeho jednání nejspíš proběhlo ve vzteku a bezmyšlenkovitě. Kdyby odstranil plynové bomby, cestu vzduchem by jistojistě museli vzdát. A než by byli schopni sehnat si vhodné plavidlo po moři, určitě by uběhla řadu týdnů, ne-li měsíců.
Domorodci z lián upletli nový koš. Spodní výztuž byla použita z originálu. Na první pohled vypadal dobře, ale bylo zapotřebí vyzkoušet jeho zátěžovost. Musí totiž unést nejen celou osádku, ale i bedny s hlínou a květinami a zavazadla a neprotrhnout se. Vysoko nad mořem by takové selhání mohlo být tím posledním.
Zavěsili koš vysoko nad zemí a položili do něho různý náklad zejména nařezané dřevěné kmeny. A takto ho nechali bez povšimnutí po tři dni. Jakmile si potvrdili, že není poškozen, začali si balit věci. Vesničané jim opět dovolili vzít si stejné množství květin. Vše naložili a rozloučili se.
Zatímco jejich cesta směřovala domů, v Orbisu byl svět zcela naruby. Obrovský štír s osádkou a seřazeným vojskem pár desítek metrů za ním postupovali k zálivu Temného rytíře. Avarus seděl na koni zhruba v polovině celého uskupení, aby měl přehled, co se děje vpředu i vzadu. Jeho čelo bylo mírně nateklé od řezných ran. Po té, co všechny přítomné vyhecoval k zaslouženému pomstychtivému útoku, vzal nůž a demonstrativně si zvýraznil hrot kopí. Hlava se mu bolestí zamotala a kapky krve stékaly z temene až k očím a přes lícní kosti a ulpěly na jeho oblečení, pravé špičce boty a hlíně.
Mendaceurova tvář v tuto chvíli vyjadřovala zvláštní škleb: na jednu stranu to byl posměšek z fanatismu, jemuž propadl samotný Avarus, na druhou stranu zhnusení z tenkých proužků krve. Vyvrhování ven čehokoliv, co by mělo zůstat v těle, mu připadalo vždy odporné.
Ačkoliv by schopnosti mechanického štíra dovolily, aby se rozběhl rychleji, musel respektovat tempo vojáků, kteří tupě hleděli před sebe, drželi kopí, perkusní pistole, sekery, prostě vše, co by se dalo nazvat zbraněmi. Jako by Avarus docela zapomněl, jak silný a obrovský je jeho nepřítel. Jako by mu z hlavy vypadla jeho vlastní slova nad náměstím Hrdinů zapomenuté války:
„Milí přátelé, … budeme bojovat proti té nestvůře. Bratr se jistě právem obává o životy našich mužů, kteří by mohli být její další obětí. A to nikdo z nás nechce! Nikdo si nepřeje, aby chobotnice zabila někoho dalšího!“
Lid souhlasně zajásal.
„A proto jsme se s bratrem rozhodli,“ poplácal Honora po zádech, „vybudovat tak obrovský a silný stroj, který by pod naším vedením z bezpečné vzdálenosti na chobotnici zaútočil a zlikvidoval ji, aniž by padl jediný lidský život!“
Od té doby uběhla už dlouhá doba. Cesty obou bratří se rozešly už před několika lety a v posledních několika měsících byl již každý docela jinde. Honorus nejvíc myslel na to, jak by zachránil svého otce. Neměl ani ponětí o tom, že se mu již daří lépe a že se v těchto dnech poprvé vydal na procházku po zahradě. Trochu mu při tom připadlo zvláštní, že nepotkal ani živáčka. Přitom si dobře pamatoval, kolik tu jinak běžně pobíhalo zahradníků a dalšího personálu. Nikdy to nebyla jen lidsky pustá dokonale symetricky upravená krajina. Ale neděsilo ho to. Byl šťastný. Seděl na lavičce, popíjel šálek čaje, který si musel nalít sám.
Jeho mysl se nesoustřeďovala ani na rodinu, ani směrem k zesnulé manželce, ale jen k pocitu svobody, radosti ze života a klidu.
Avarovy myšlenky byly plné ostře mířené zloby a nenávisti. Se svým vojskem a strojem, jedinečným na celém světě, se cítil nepřemožitelný, dokonalý a blíže k bohům.
Pokračování na další straně.
2 komentáře
Pingback:
Pingback: