Pod lampou největší tma

Pokračování příběhu království loutek. Předchozí kapitola zde. Vše o knize zde.

Uběhl měsíc, ale stále nebyl Mendaceurus nalezen. Lidé už ani nedoufali. Avarus se po tu dobu vydal na cestu sebezpytování. Snažil se všem domácnostem, které přišly o otce, co nejvíce pomoci. Každá jednotlivá rodina od něho dostala omluvný dopis a vysoký obnos peněz, který odpovídal zhruba desetiletému platu, jenž by dostávala hlava rodiny, kdyby žila a chodila dál do práce. Takto přišel o většinu dědictví po matce.

Nařídil výstavbu paláce Dětských snů. Byla to přízemní zcela prosklená budova s rozsáhlou zahradou. V budově se nacházely ložnice, pokoje s hračkami a na pozemku malá ZOO, různé atrakce jako kolotoče, autodráhy, živí poníci, horská dráha a další. Celý tento prostor měl být rodinám a jejich dětem volně zdarma dostupný, aby si zde mohli kdykoliv vyhrát a odpočinout.

S jakou energií se všichni pustili do stavby, aby byl palác do třech měsíců hotový a celý vybavený.

Protože však stále nebyl hlavní viník k sehnání, rozhodlo se, že se na konci měsíce bude konat soud i v jeho nepřítomnosti. Jedním z obžalovaných byl také Avarus.

Už si za ty měsíce zvykl na pokorný život, potrápil se se svým svědomím a začal opět kolem sebe vnímat vděčnost a úsměvy. S oznámením o blížícím se procesu byl značně v rozpacích. Svobodný svět se mu zalíbil a dostal strach. Už nechtěl nejvyšší trest, ani strávit zbytek života ve vězení. Je přece ještě natolik mlád! Patnáct roků! Co všechno má ještě před sebou!

V tom čase byla už Mendaceurova pokožka zcela bledá. Bez slunečního svitu zavřený v malé kobce propadal chmurům. První den ho nechal věznitel po tmě bez jídla a pití. Ztratil pojem o čase, o tom, kdy je noc a den. Když přišel a rozsvítil světla, jako by oslepl. Zkroutil se k rohu místnosti a zakrýval si tvář.

„Kdo jste?“ volal vyděšeně.

„Kdepak je náš hrdina, který svedl národ do propasti?“ ušklíbl se Solum.

„Vrátil ses? Přišel jsi mě zabít?“

„Kdybych to chtěl, na co bych čekal?“

„Tak proč jsi tu?“

„Budu sem chodit každý den, dokud nesepíšeš veškeré doznání. Dávám ti na stůl papíry a deset per a mosazný kalamář. Sedni si a piš! A buď k sobě poctivý. Jak budu číst jen výmluvy a slovní hříčky, papír roztrhám, jako bys nenapsal ani slovo. Chceš-li se z tohoto pekla samoty a uzavřeného prostoru dostat co nejdříve, zpytuj své svědomí a sepiš všechny své zlé skutky. Každý den si od tebe vyzvedu papíry, které jsi napsal. Až budu spokojený, propustím tě.“

Jenže Mendaceurus jako by nechtěl pochopit, o co Solumovi vlastně jde. Jakmile se mu ulevilo, přestal se dávit a pochopil, že ho mladíček nechtěl otrávit… Jakmile si jeho příkaz špatně vyložil jako úkol slabocha, který ve své podstatě vlastně vůbec není schopen se tvrdě zbavit nepřítele… Jakmile si vykonstruoval ve své pyšné hlavě představu, že on, velký alchymista Mendaceurus, je ten na vyšší mentální úrovni a nebude poslouchat nějakého mladého spratka, vzal pero a napsal na první list: Jsem nevinný. Pokud vám svědomí neříká, abyste mě pustil na svobodu, skončíte v pekle. Dávám vám šanci, zachraňte mě, zachráním já vás.“

Solum papír roztrhal.

Následující den napsal: Jsem nevinný, ale to není nejspíš to, co tě zajímá. Mám majetek nevídané hodnoty. Řekni si, co chceš, a je to tvé. A nešetři fantazií. Bavíme se tu o milionech, několika milionech a jen pro tebe.

Solum papír roztrhal.

Další den na stole čekal nový list: Jsem nevinný. Moc dobře víš, kdo celé tohle peklo vedl. Avarus vše zorganizoval, svedl lidi do bitvy s obří chobotnicí. Kvůli němu zemřelo mnoho lidí a ty chceš soudit mě, protože jsem byl jeho nejlepším přítelem? Ale víš ty, co znamená být nejlepším přítelem? Jen to, že se snažíš porozumět tomu druhému a zabránit ještě většímu peklu, které by mohlo vzniknout. Ani nevíš, co všechno měl Avarus v úmyslu. Buď rád, že jsem zabránil zničení celého Orbisu.

Solum papír roztrhal.

„Nejspíš tu chceš zůstat do konce svého života,“ podotkl.

„A co po mně chceš? Moje peníze ti nejsou dost dobrý?“

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3