Mé knížky působí tak věrně, jako by odrážely skutečné příběhy a život

ROZHOVOR – MARTINA BOUČKOVÁ

Spisovatelka Martina Boučková se představila jičínské veřejnosti v rámci akce festival dětské knihy Šotek v sobotu 20. května 2023 ve Valdštejnově muzeu a mincovně. Mimo jiné uvedla knihu Tajemství jičínského orloje aneb Neuvěřitelné dobrodružství Terezky a Honzíka.

Jsem rád, že neodmítla nabídku na rozhovor.

***

Jste úspěšná autorka řady knih, jaké byly vaše literární začátky? Psala jste už jako dítě školou povinné?

Ano, psaní se věnuji už od dětství. Mou první knížku jsem napsala někdy ve druhé třídě; byla ze školního prostředí v modrém sešitě bez řádků, které jsem dolinkovávala později, když už tam byl text. O chlapci, který si kopal do míče a ten se přehoupl přes plot školy. Psala jsem různé texty a říkanky jak doma v obývacím pokoji u velkého tmavého stolu, tak v lavici ve školní družině a dokreslovala k nim obrázky. Jakmile jsme si pořídili psací stroj, hned jsem ho vyzkoušela, aby byly příběhy čitelnější.

Kdy jste začala brát psaní vážně? Jak vám pomohly literární soutěže?

Je otázka, co je to brát vážně. Já jsem vždy milovala knížky a jako dítě jsem se domnívala, že psát příběhy je něco naprosto přirozeného a mělo by být součástí mého života. Nepředpokládala jsem vysloveně, že tudy by měla jít moje kariérní cesta, že bych někdy i publikovala. Brala jsem to v intencích plnění svých snů: je krásné, že mohu psát. Proč ne? S každým slovem ožívá příběh; vidím ho jako film ve své mysli. Je to opravdu úžasný pocit.

Zpočátku jsem si moc nevšímala literárních soutěží. V devadesátkách, kdy jsem byla na střední škole, jsem ani moc nevěděla, kam co zaslat. Ani jakou by to mělo mít formu. Všeho všudy jsem tehdy natrefila asi na dvě soutěže a v jednom případě jsem byla i na setkání autorů.

S internetem se rozšířily možnosti. Fakticky, až když jsem nastoupila na druhou mateřskou, jsem se jen tak ze zvědavosti dívala, zdali bych nemohla nějak svůj koníček uplatnit. Začala jsem objevovat kouzlo vytváření webových stránek, psaní PR článků, nebo příspěvků do různých internetových médií. Až jsem se dostala i do skupiny redaktorů, kteří četli a hodnotili rukopisy začínajících autorů. Do té doby bych sama neměla odvahu (tu „drzost“) oslovit nějaké nakladatelství. Stále jsem měla respekt k profesionálním autorům, které u mě zastupovala řada jmen ze školní literatury. A najednou jsem zjistila, že v porovnání s některými příklady vlastně vůbec nepíšu zle. Pokusila jsem Štěstěnu a zaslala jeden knižní rukopis do soutěže. Ten sice nevyhrál, ale brzy po té v rozšířené formě vyšel v nakladatelství Host s názvem Tajemství dědečkova deníku.

Máte své literární vzory či knihy, ke kterým se vracíte?

Mými literárními vzory byl Karel Čapek, Jan Werich, velmi ráda jsem četla autory kritického realismu, Honoré de Balzac, Zola, Gogol, Dostojevskij, to bylo mé nejoblíbenější literární období. S nástupem na vysokou školu jsem upřednostnila knihy o historii, antropologii, filozofii, sociologii… Bavily mě publikace Paula Johnsona (Dějiny židovského národa, Zrození moderní doby apod.) nebo od S. K. Neumanna Dějiny ženy. Stejně jako kniha S. J. Goulda Jak neměřit člověka. Mám spoustu těchto svých oblíbených knih připravených na jejich reprízy, až bude víc času. Abych je četla znovu pomalu a v klidu. Zatím doma rostou komínky nových knih, většinou beletristických, které mám nejednou spojené s připravovanou recenzí. Zrovna nedávno jsem četla jednu naprosto úžasnou, Život za život, a stále se k ní v mysli vracím.

Váš literární záběr je pestrý, od detektivky až třeba po knihy pro děti. Hledáte se nebo vám nevadí zkoušet různé žánry?

Primárně jsem vždycky psala pro své vrstevníky a spíš pro ženy. Nicméně, když jsem oslovila nakladatelství, bylo to v době mateřské a inspirována dětským světem kolem mě jsem nabídla rukopisy dětských příběhů. Až po vydání druhé knížky jsem se rozhodla trochu víc opřít o literární soutěže a to hned z několika důvodů. Jednak se mi uvolnila kapacita; už jsem přestala spolupracovat s agenturou, která nejen tedy hodnotila rukopisy začínajících autorů, ale pro níž jsem rovněž psala texty podle zadání. A zjistila jsem, že mě tyto výzvy psát na určité téma chybí. Dalším důvodem bylo, že jsem si chtěla ověřit, zdali uspěji v soutěžích, resp. budou-li se mé texty líbit i jiným lidem. A v případě úspěchů zkusit oslovit i nakladatelství s jinou tématikou než jen dětská literatura.

Fakticky lze říci, že Deník zoufalé třicítky vznikl primárně z úspěchu v literární soutěži. Poslala jsem odkaz na vítěznou humornou povídku z jedné antologie a paní redaktorce se tak zalíbila, že si přála právě takovou knížku. A tak vznikl příběh o mladé ženě, která nemůže najít toho pravého a doslova je magnetem na trapasy.

Baví mě psát různé žánry; detektivky jsem si spíš jen zkusila, zde bych nechtěla dál pokračovat. Spíš bych se chtěla uplatnit vedle humorných knih i s vážnějšími tématy. Uvidíme, jak to půjde dál.

Jak rozdílné je psaní pro děti a pro dospělé?

Nevím, jak to mají jiní autoři. V mém případě je to velmi snadné, protože se vnořím do příběhu tak, že ho prožívám stejně jako hlavní hrdina, popřípadě i někteří další hrdinové, jako bych v mysli byla dítě nebo dospělý. Nemám s tím problém a velmi si to užívám.

Píšete na „první dobrou“ nebo text hodně upravujete?

V posledních letech by se dalo říci, že podstatný základ je ono „na první dobrou“. Není to tak, že bych napsala pět stránek a druhý den dvě zahodila a podobně. Nicméně i přesto text v průběhu psaní stále opravuju. Čtu si ho, pokud je možné nejlépe nahlas. Tak hodně vynikne konstrukce vět, slovosled. Opravy vznikají právě z tohoto důvodu, popřípadě v přidání dynamiky či nadsázky, pokud píšu humorný příběh. Jeho věty bývají totiž poskládané jinak; často musí být údernější, s různými přirovnáními, konstruované tak, jako když kamarádovi sdělujete nějakou historku. Musí rychle plynout, bez drhnutí. Oproti vážnějšímu žánru. Například příběh s názvem Nástupiště číslo dvě, který doufám také brzy vyjde. Je melodramatičtější, jsou zde popisované emoce, kontrasty mládí a stáří, vzpomínky. V takovém textu mohou být věty jaksi načechranější, obalit nás do hřejivého pocitu zůstat s hlavním hrdinou u hrnku horké kávy a v klidu, bez spěchu si vyslechnout jeho příběh.

Vedle psaní vedete rodinný online magazín superrodina.cz. Co na něm zájemci mohou najít?

Tento web vznikl v roce 2011. Po několik let jsme byli taková jedna velká rodina různých redaktorů, kteří psali příspěvky o vaření, tvoření, knížkách, zdraví. Někteří se vydali jinou cestou, jedna z redaktorek, má velká kamarádka, bohužel podlehla rakovině. Aktuálně do něho přispívám už jen s jednou kolegyní; doplňujeme texty převážně ke knihám. Ke své literární tvorbě pak mohu odkázat na web martinabouckova.cz.

V knize Deník zoufalé třicítky jste prokázala smysl pro humor. Jaký máte ráda humor? Nechybí nám
někdy v životě nadhled a odvaha zasmát se sama sobě?

Razím heslo, že s úsměvem se žije lépe. Jsem obecně považovaná za optimistku a snažím se tento svůj životní postoj udržovat i v zaměstnání, aby stres nebo jiné těžkosti v týmu někoho nezatěžovaly natolik, že by domů nechodil, jak se říká, s čistou hlavou. Sama sobě se zasměju ráda. Kdo třeba sleduje můj facebook, může to potvrdit. Když si dělám žerty ze sebe, mám tam například fotografii s knírkem v černé buřince, nebo různé vtípky.

I vaše další kniha Past na sňatkového podvodníka má osobitý humor. Jsou v knize a obecně ve vašem psaní autobiografické prvky nebo většinou fabulujete?

Všechny mé knihy jsou dějově smyšlené. Lze v nich nalézt samozřejmě nějaké stopy, které se mohly odehrát v mé blízkosti, ale spíš inspirativně nebo náznakově. Někdy to může být nějaká drobnost, ze které jde rozehrát už jiný příběh na několik stran.

Např. u Já a Anastázie byla hlavní inspirací sice moje dcera a její kamarádka, ale příběhy, které zažily, se jim neodehrály. Jen jsem je měla v očích, abych při psaní byla co nejvíc věrohodná, protože příběh je psaný hlasem dívky ze základní školy. Vžiju se tedy do role malé holky, v tu chvíli překopávám své myšlení a pohled na svět. Je tam třeba historka se zámkem na kolo. Ten jsme měli doma, syn si ho tehdy zamknul kolem pasu a my dolovali z paměti, jaký byl číselný kód. Na ten jsme během několika minut přišli. Pokud budete však číst příběh v knížce, podobnost bude jen s tím zámkem a všechno ostatní už proběhne absolutně jinak. Tam na číselný kód nemohou přijít a vymýšlí různé nápady, jak dostat zámek pryč. Dost se u toho čtenář nasměje.

Deník zoufalé třicítky se zase odehrává ve velmi podobném prostředí, jako je mé zaměstnání. Díky tomu to přineslo velmi zajímavý efekt, protože řada kolegů knížku četla a shledávala tam známé znaky. Ačkoliv pracuji ve firmě, která má několik divizí a pobočky v několika městech, často se mi stávalo, že kolegové na mě pomrkávali, že „stopro“ vědí, kdo je ten či onen hrdina v knížce. A samozřejmě pokaždé to byl někdo jiný, podle toho, v jaké divizi pracovali. Velmi mě to překvapilo, protože při psaní jsem si  nikoho reálného nepředstavovala.

Na druhou stranu mi to lichotí, že mé knížky působí tak věrně, jako by odrážely skutečné příběhy a život.

U Pasti na sňatkového podvodníka mi rovněž přicházely zprávy, zdali jsem měla podobnou zkušenost s nějakým takovým vztahem. Vynechám-li zprávy a spamy, které chodí běžně do messengeru nebo na e-mail, tak fakticky jsem se s žádným podvodníkem nesetkala. Ale námět vznikl původně z podnětu, kdy jednu kolegyni na seznamce kontaktoval právě takový vykuk. Bavili se spolu, vypadal sympaticky. Když jsem toto téma otevřela před dalšími přáteli, s hrůzou jsem zjistila, jak se dotýká mnoha žen, aniž bychom to o sobě tušili. Hodně z nás známe v příbuzenstvu nebo v blízkém okolí ženu, která se nechala nachytat. Nejednou to způsobilo rozbití rodinných vazeb. Po vydání knížky mi rovněž chodily zprávy od dalších žen, které jsou rády, že je knížka pojatá humorně, protože jim to pomáhá se odstřihnout od těžké minulosti. Jedna paní uvedla něco ve smyslu: Pěkně jste popsala můj život, právě s jedním takovým podvodníkem mě v blízké době čeká soud.

Tedy primárně humorná knížka některým ženám přináší i útěchu, otvírají toto téma, baví se spolu. A já bych ráda tímto rovněž apelovala: Milé dámy, křehké bytosti, prosím, bavme se spolu o tom, co prožíváme, co se kolem děje dřív, než se dostanete do dluhové pasti, rozbijete si manželství či vztahy s dětmi.

Jak dlouho námět promýšlíte než začnete psát?

Je to otázka několika desítek minut až pár hodin. Nikdy nepromýšlím celou linku, sama se chci nechat překvapit, jak se to vyvine. Takže mám představu zhruba, o čem bude příběh a charakter hlavních a několika vedlejších postav. Pokud je kniha schvalována ještě ve fázi námětu, nikoliv hotový rukopis, tak samozřejmě musím předpracovat hrubý nástin celého příběhu v intencích, jak je možné se od něho podle potřeby odchýlit, aby nebyl šablonovitý.

Kniha Tajemství jičínského orloje aneb Neuvěřitelné dobrodružství Terezky a Honzíka zavádí čtenáře do našeho města. Máte k Jičínu nějaký osobitý vztah nebo je to jen náhoda?

V roce 2023 se v Jičíně konal první ročník knižního festivalu Šotek, na nějž jsem byla pozvaná. V této souvislosti jsem navrhla, že by bylo milé oživit to sepsáním dětského příběhu zapadajícího právě do Jičína. Nakonec jsme se shodly s Jindřiškou Kracíkovou, která pracuje ve Valdštejnově muzeu, že by bylo hezké zasadit příběh přímo tam.

Navzdory tomu, že se jedná o úzkou knížečku, tak v tomto případě příprava a zpracování mi dala velmi zabrat. Ačkoliv je v příběhu jen zlomek historických reálií tak, aby to děti nenudilo a příliš nepoučovalo, já jako autorka jsem potřebovala mít pevnou půdu pod nohama, a tak jsem si pustila několika hodinovou přednášku a dokumenty na YouTube o Valdštejnovi obecně a pak o jeho pobytu a aktivitách v Jičíně, načetla jsem si několik článků, nahlédla do jedné diplomky. Možná se někdo pousměje, že jsem tomu dala příliš, že ve výsledku všechny ty informace nejsou v knížce vidět, ale věřte, že bych se cítila velmi nejistá, kdybych se s Valdštejnem blíže neseznámila.

Dělám tuto až mravenčí práci vždy, když píšu příběh, který je historicky či zeměpisně konkrétně zasazený. Mám tak zvaně v šuplíku několik knih, z nichž některé budu brzy nabízet nebo jsou už nakročené v redaktorské nabídce (jako Nástupiště číslo dvě), u kterých jsem četla i tehdejší dostupná periodika, vyslechla si archivní rozhlasová vysílání, načetla spoustu stran, týkající se daného období, projela střihy oblečení, potřebovala se vždy přesně ukotvit v čase, aby cokoliv bych napsala, bylo pro mě přirozené a pro čtenáře věrohodné.

Pokud vím správně, žijete v Pardubicích, neláká vás Praha, kde je přece jenom více příležitostí prosadit se v literárním bludišti?

Ano, bydlím v Pardubicích a několik let jsem bydlela rovněž v Praze. Jednak jsem tam studovala vysokou školu a také jsem tam několik let pracovala. Hlavní hrdina knížky Tajemství dědečkova deníku bydlí v Praze, dokonce v místech, kde jsem sama jedno období byla v podnájmu. Odjíždí za babičkou do Přelouče, pohybuje se v okolních obcích, tam jsem rovněž bydlela.

V jednadvacátém století není podstatné, kde žijete, pokud chcete tvořit. Naše spojení s redakcí jsou přes e-mail. Zajímavé je, že když vyšlo Tajemství dědečkova deníku, v medailonku na Světě knih jsem byla uvedena jako autorka z Prahy. Překvapilo mě, jak to redakci napadlo, ale vidíte, hlavní hrdina vyjížděl z Prahy, bydlel v Tróji, kam jezdí autobus 112, jak bych to nevěděla, kdybych nebyla Pražanda? Vidíte, a když příběh vyšel, už jsem tam sedm let nebyla.

Tradiční otázka na závěr: Co právě píšete a na co se čtenáři v brzké době můžou těšit?

Aktuálně píšu humorný příběh Šílená babička. Po dobu třech týdnů letních prázdnin přijíždí babička pomoci s hlídáním vnoučat, zatímco její rozvedená dcera Lucka musí chodit do práce. Lucka měla zprvu obavy, protože s matkou zejména poslední roky nevycházela nejlépe a hlavně, každá jsou jiná. Lucka potřebuje řád, doma má zavedená pravidla. Kdežto její matka v sobě stále udržuje to hippie dítě, žijící přítomností. Nikam dál nic neplánuje: Však ono to nějak dopadne. V nebezpečí je i současný Lucčin vztah.

Brzy se snad rovněž dočkáme vydání knížky Nástupiště číslo dvě. Nejedná se o humorný příběh. Popisuje rodinné vazby, vztahy, výčitky, odpuštění. Obrovské příbuzenstvo se sjede na narozeniny jejich pradědy, vzájemně někteří spolu nevycházejí, ale musí to v tu chvíli vydržet. Chtěla bych také trochu přepracovat knížku s určitou dávkou sarkasmu, která má zatím jen pracovní název, odehrávající se někdy v letech od druhé světové války do současnosti, kde je tedy pro změnu řada mých útržkovitých autobiografických zkušeností, ale zasazena do jiné osoby v jiném celistvém příběhu. Knížku zatím četli někteří mí přátelé a rodina a získala si velmi pěknou zpětnou vazbu.

A v blízkých měsících bych se ráda připomněla nakladatelství Albatros. Letos jsem zde vyhrála krásné třetí místo za původní dílo roku 2022 Kačenka a rytíř ze Lhotky. Publikování se vždy dočká kniha na prvním místě, nicméně určitě by byla škoda nechat tento citlivý a přitom humorný příběh stranou.

Snažím se rovněž aktualizovat svůj literární web martinabouckova.cz a informovat zde čtenáře o všech novinkách.

Ať se Vám daří v životě i literatuře a třeba někdy v Jičíně na viděnou.

VáclaV

Celé vydání zářijového časopisu níže: