Království loutek – Úvod
Opírali se o zábradlí lodi a pozorovali poklidnou hladinu moře.
V lehkém povětří se vládce Imperia halil do dlouhého pláště, který si přehodil přes královské šaty, zdobené zlatými vzory ozubených koleček. Tyto motivy patřily na ostrově Orbis k velmi oblíbeným. I vládkyně Mirabilis si pro tuto příležitost oblékla vznešené šaty v barvách moře, protkávané stříbrnou nití se vzory souhvězdí, jaké lze spatřit při jarním slunovratu.
Imperius objal svou drahou paní kolem ramen. „Dnešní večer bude výjimečný, cítím to ve vzduchu.“
Jeho předtucha se však mýlila, pokud výjimečností předpokládal poklidný výlet, na nějž zůstanou jen hezké vzpomínky.
Když se najednou s nepřítomným výrazem probral kdesi na jiné části paluby, vůbec netušil, jak se tam ocitnul a co se mezitím stalo. Zasáhl ho nepříjemný chlad. Viděl, že nebe je potažené černým suknem a ostrý vichr probouzí ve vodách Draka smrti. Vznešená loď se nebezpečně kymácela ze strany na stranu. Moře bylo pokryto bílou hustou pěnou a vlny se nárazově zvedaly, až se vylévaly na dřevěnou podlahu. Nebylo téměř nic vidět.
Jen čekal, když zpěněnou hladinu protrhne obrovská dračí hlava s rozevřenou tlamou a pohltí koráb až na samotné dno. Všichni věřili, že něco takového je možné.
Vtu chvíli vládci probleskly hlavou pomyslné ostré šípy drobných rozpomínání. Takové ty úlomky minulosti, které se člověku přehrají před očima, a pak zase rychle zmizí. A on si láme hlavu, kam se poděly a jak to bylo dál?
Stál po kotníky zmáčený ve vylité vodě, jako by se nemohl pohnout z místa! A přitom by si nejraději jen pěstí bušil do čela, aby našel odpověď: Kde se tu vzal? Proč se cítí jako přikovaný? Vždyť naposledy, co si pamatoval, byl vlahý den, nebe zalité sluncem a on se svou ženou obdivoval krásný výhled na mořskou hladinu.
Odkud se tedy vynořila ta strašlivá tma? Moře se bouří. Ale… Kde je jeho žena, vládkyně Mirabilis?
Matně slyšel jakýsi mužský hlas za zády. „Pane, můj pane!“
Ohlédl se. Kvůli tlustým provazům deště a husté tmě, kterou místy protrhávaly proužky světel, těžko rozpoznával, kdo na něho volá. Byl to jeden z jeho věrných strážců, který se obával o vládcovu bezpečnost.
S probleskem paprsku světla petrolejové lampy se znovu ponořil zpátky k rozpomínání. V myšlenkách seděl v kajutě na koženém křesle a naproti němu matka jeho synů, Mirabilis. Usmívala se, nadzvedla pohár a připila na zdraví.
„Opravdu jsi to krásně připravil, drahý,“ pravila.
Přiťukli si. Ona pohár vypila do dna. On jen trochu usrkl.
Ano! To si pamatoval. Jak z paluby vkročili do kajuty, dali si večeři a dostali pohár vína!
A bum! Zas byl zpátky v přítomnosti. Ze vzpomínek ho probrala nová vychrstlá vlna.
Zbrojnoš už stál vedle něho. Popadl vládce kolem pasu a zavčasu strhl k zemi. Ochránil ho tak svým tělem před štiplavým úderem další vlny ostré jak břitva.
„Pane, zdá se, jako by se bohové na nás hněvali! Takovou bouři jsem nezažil už pěknou řádku let. Jste v pořádku?“
Přikývl, i když mu přes vlasy i tvář stékaly proudy studených kapek a ztěžka popadal dech.
„A kde je má paní?“
„Domnívám se, že stále v kajutách. Určitě je v bezpečí. Jistě byste se tam měl i vy dopravit. Tady to je práce pro nás.“
Vrávoravě, jak to jen bylo možné se dopajdal po schůdkách dolů. Vznešený koráb se v bouři choval, jako by to byla jen křehká skořápka. Tak divoce se kymácel, že nebylo možné ani pevně stát na nohou. Vzal za pozlacenou kliku.
Jeho paní však stále seděla v kajutě, bohaté svými obrazy a kovovými soškami oslavující vědce a vynálezy, které přinesly prospěch Orbisu. I když na ni promluvil, nepohnula se. Vypadala jako zastavený filmový obraz nebo nejkrásnější socha ze všech. V modrých šatech, v nichž se od světel petrolejových lamp odrážel třpyt hvězd a souhvězdí, nehnutě, ve vzduchu se zvednutou paží, ve které držela smaragdy zdobený pohár. Jako by stále někomu připíjela a čekala na přiťuknutí. Její oči nic neprozrazovaly. Ulpěly nehnutě a bez lesku kdesi v jiném čase.
Koráb se znovu otřásl a strhl vládce ke straně, až úderem hlavy o skříňku upadl a omdlel. Z rány na čele mu vytrysklo pár kapek krve, které spláchla mořská voda, deroucí se již i do podpalubí.
Pokračování zde – Bratři jiných očí
Více o knize také zde.
Martina Boučková
Jeden komentář
Pingback: