Bratři jiných očí

Uběhlo několik let…

V dalekém Orbisu, v ostrovní zemi, jejíž břehy lemovaly zvláštní, jinde na světě nevídané, „děravé“ hory, žilo podle posledního sčítání na tři miliony lidí. Protože byli odděleni od zbytku světa, tvořili bez výjimky všichni obyvatelé místní domorodci.

Nebyli to však pražádní divoši, známí z dobrodružných knížek nebo dokumentárních filmů z daleké Amazonie, kteří by se s bederní rouškou prodírali džunglí a za pomoci ostrých kopí, namočených do prudkého jedu, lovili divoká zvířata.

Nic takového. Jednalo se o vyspělou civilizaci, jejíž obyvatelé bydlili v elegantních architektonicky detailně propracovaných kamenných stavbách. Stravovali se za pomocí příborů u dřevěných ručně zdobených stolů. Četli knihy, měli vlastní vládní poradní sbor i skupinu vousatých moudrých, místních soudců, v jejichž čele stál samotný vládce Imperius a jehož slovo mělo vždy největší váhu.

Jen v době jeho nepřítomnosti či dlouhodobé nemoci ho mohl zastupovat nejstarší přítomný syn.  Pokud mu však bylo již minimálně patnáct roků. Jinak pak nejmoudřejší ze všech mudrců. Posledních patnáct let tuto poctu držel pětasedmdesátíletý Sapienti.

Protože však Orbis nebyl zanesen do žádných map ani katalogů cestovních kanceláří, stěží byste osobně mohli poznat toto malebné místo plné originální fauny a flory, která se nikde jinde na světě nenachází. Možná snad kdyby zbloudilá loď nebo pilot troskotajícího letadla měli štěstí a uznali za vhodné přistat či zachránit si život u jejich břehů. Ale pokud je nám známo za posledních několik století se nic takového nestalo.

Místní o zbytku světa vědí, ale nijak po něm netouží. Nemyslí si o nás nic špatného, ani dobrého, jen prostě neshledali žádné rozumné důvody, proč by se měli namáhat s cestováním do takových dálek. Existuje snad jen jediná obchodní loď, která přináší exotické pokrmy a věci z okoního světa na tento ostrov.

Protože však děti bývají většinou těmi, které s oblibou podněcují lákavé dobrodružné výpravy do neznámých končin, jejich pohádky jsou pro jistotu raději upraveny tak, aby je na to ani náhodou nenapadlo třeba jen pomyslit. V mnoha těch příbězích se vypráví o nenasytných lidech, kteří jakmile zjistí, jak krásný a čistý Orbis je, hned by po tisících přijeli, znečistili by vodu a zaplenili by krajinu svými odpadky. Není divu, že si proto všechny malé děti myslí, že ostatní lidé mimo Orbis jsou odporní špindírové.

Vládce Imperius měl dva syny.

Dvojčata, Honora a Avara. Bohužel však žili bez matky, která tragicky zahynula v jejich devíti letech po nezdařené výjižďce na lodi. Vypráví se, že při původně romantické plavbě k výročí svatby se z nenadání strhla obrovská bouře a zahnala jejich těžkopádnou loď k zálivu Temného rytíře, kde v utopené jeskyni už po dvě stě let setrvává obří chobotnice. Ta svými chapadly stáhla celý koráb ke dnu. Z  posádky přežil jen vládce Imperius spolu se dvěma strážnými.

Celou zemí zavládl smutek. Všude visely prapory v barvách bolesti a stesku, černé a tmavě fialové. Vládce se zavřel do svých komnat a dlouhé dny s nikým nepromluvil. Stejně ale i jeho synové. Právě tehdy se jejich cesty od sebe tak oddělily. Navzdory tomu, že byla dvojčata, vždycky se oba v něčem odlišovali: počínaje barvou očí, či stavbou těla, avšak stále tu bylo cosi, co je spojovalo.

Po matčině smrti se Avarus docela změnil. Nejprve si propůjčil otcovo holení a odstranil si všechny vlasy z hlavy. Na temeni si pak nechal vytetovat směrem k čelu hrot šípu k harpuně jako znak své budoucí pomsty. Oblékl si dlouhý tmavě fialový plášť s kapucí a prohlásil, že od nynějška bude každý den hodiny a hodiny trénovat, aby byl co nejdříve fyzicky zdatný a mrštný, a byl tak schopen ulovit nenáviděnou chobotnici a pomstít matčinu smrt.

Honorus se naopak vydal jiným směrem: cestou vědy a filozofie. Měl pocit, že zabití obávaného monstra nic nevyřeší.

„Vím, že z ní jde strach díky její velikosti a síle a možná jí lze přičítat smrt téměř všech členů posádky a naší matky, ale tím, že připravíme výpravu na její zneškodnění, život nikomu nevrátíme. Měli bychom přemýšlet dál za hranicemi naší nenávisti a vzteku. Studovat technologie a vyrobit nepotopitelné lodě. Porozumět přírodě a životu tohoto monstra. Nikdo přece ze své podstaty nemůže existovat proto, aby druhým jen škodil.“

„Pomátl ses ze všeho toho nahlížení do tlustých knih! Je to nestvůra! Zavraždila naši matku a nic víc než smrt si nezaslouží.“ Hněval se Avarus.

Ale Honorus uvažoval dál. „Protože se strhla velká bouře, ten neovladatelný vítr vrhl loď k zálivu Temného rytíře. Chtěl by ses utkat také s větrem a bouří? V krátkozrakém pohledu jsou nejspíš prvopočátkem celého nezdaru.“

„Budu bojovat s kýmkoliv, kdo si zaslouží smrt. Vítr ale není ani člověk, ani zvíře, ani netvor! Jak chceš bojovat s větrem! Zabiju tu chobotnici!“

„Zdá se, jako by ta chobotnice byla jediná svého druhu.“ dumal Honorus.

„A to ji má uchránit před mou harpunou?“ nepřestával se hněvat Avarus.

„Proč je tomu tak? Proč nemá rodinu?“

„Nejspíš všechny povraždila a sežrala!“ vztekal se dál Avarus.

„Proč žije stále v samotě? Jeskyně se stala jejím domovem. Je sama a chrání si svůj prostor. Co když potopením korábu jen chránila svůj příbytek a holý život?“

„Vražda je neomluvitelný zločin!“

„A ví chobotnice, že tím, že se chrání, způsobila neomluvitelný zločin?“

„Tobě je snad jedno, co se stalo! Ještě chvíli a přestanu tě považovat za svého bratra!“ rozzuřil se ještě více Avarus.

Než dělat prudké závěry, Honorus se za měsíce studia naučil dívat se na problémy ze všech možných úhlů. Své první pocity znal. Pak se snažil vžít do mysli a jednání všech ostatních zúčastněných. V tomto případě zkoušel pochopit, proč se chobotnice zachovala tak, jak je známo. Sic obrovská a i těžkopádná loď je přesto proti ní jen drobnou skořápkou. Což teprve lidská posádka! Lidé jsou v jejím srovnání nepatrní tvorečkové.

Když ti bzučí ovád u ucha, co uděláš? Přemýšlel. Instinktivně se po něm oženeš rukou. Když ti vleze škorpión do boty, jak se zachováš? Když ti přistane vosa na zmrzlině, co bude tvůj první pohyb? 
Když proti nám stojí tak malí nepřátelé, a přitom máme z nich strach, kdo v tu chvílí přemýšlí, jestli nehybná vosa pod síťkou plácačky nenese sebou nějaké další důsledky? Chobotnice se jistě jen instinktivně bránila. Nezná nás, myslil dál Honorus, nejspíš jsme byli jen škorpiónem, snažícím se prodrat do jejího doupěte…

Následně Honorus poodstoupil od celého příběhu stranou: snažil se poskládat střípky toho, co poznal, a byl-li tu skutečný viník, zasloužil si pak trest. Pokud to nebylo možné stanovit, přemýšlel, jak tomu příště zabránit, aby se podobná situace již neopakovala.

Martina Boučková

Předchozí díl zde

Pokračování zde – Oběť hněv nenasytí a bohy nesmíří. S každou další jen roste chuť.

Více o knize zde.

BRATŘI JINÝCH OČÍ