Trapas ze střední (Bonusová povídka z Deníku zoufalé třicítky)
Člověk zažije nespočet trapasů. Na mnohé se časem zapomene, ale některé jsou prostě doživotně nesmazatelné. Dříve jsem si naivně myslela, že takové situace se stávají jenom v dětství a v pubertě, a jak budu dospělá, pochopitelně vše získá svou úroveň a nic trapného se mi už v žádném případě nemůže stát. Když opominu některé katastrofy, pro které bych si nejraději strčila hlavu do písku a zůstala tam navěky, dokud by mě ten písek celou nepohltil, tak pak se odehrály i takové, které mi nakonec přijdou úsměvné i po tolika letech.
Třeba na střední jsme měli na chemii pana učitele Rambouska. Mohlo mu být něco po čtyřicítce, vlasy měl již po stranách pořádně prošedivělé a vždycky byl hořce cítit po kafi a cigaretě. Ale hlavně za svou učitelskou kariéru přibral o dobrých dvacet, možná i třicet kilo navíc. Opomněl si však podle toho včas vyměňovat šatník. Košili měl tedy tak upnutou, jak jen zvládl zatáhnout břicho a zapnout knoflíky. Možná patřil k těm, kteří bláhově věřili, že se nemění a je zbytečné utrácet za nové oblečení.
Seděla jsem tehdy v první lavici.
Pan Rambousek přicházel s funěním a ploužil se v placatých hadrových pantoflích po podlaze, jako by chtěl bruslit. Spíš se ale bál, že by si je neobratně vyzul, kdyby aspoň trochu nadzvedl nohu. V podpaží si nesl knížku a sešit; brýle mu klesaly s každým krokem ke špičce nosu, a tak si je musel neustále narovnávat popotahováním a krčením, jako by si chtěl odfrknout.
Odsunul židli od katedry, usedl a zhluboka vydechl. A pak se to stalo. Najednou vzduchem letěl utržený knoflík, jeden ze tří, které ten tlak nevydržely. A křáp, to by člověk nečekal, přímo mně do čela. Dva se kutálely na zemi, třetí se usadil na mém sešitě na lavici po té, co jsem od něj dostala pěknou tečku.
Začala jsem se nahlas smát, až jsem si uchrochtla a pak už to nešlo zastavit: Chrochtala jsem opakovaně, otravně a hlučně, možná i nedůstojně, ale nemohla jsem si pomoci. Načež to pan Rambousek zhodnotil jako naprostý důkaz mé pubertální drzosti, nevyzrálosti a bezprecedentní nevychovanosti a poslal mě za dveře. „Sedni si tam na lavičku k ředitelně a přemýšlej o tom, co jsi provedla!“ křičel ještě za mnou. Sotva popadal dech.
A tak jsem seděla. A každou chvíli vybuchovala smíchy.
Snažila jsem se všechny zvuky udusit do dlaní, jenže to vždy nešlo tak rychle. Jelikož to jsou přesně ty životní okamžiky, kterým nelze poroučet, ani na povel utnout, zejména o co víc se snažíte. To se pak prostě řehtáte jako smyslů zbavení ještě hodinu po tom. Vtip už by dávno měl vyprchat. Jakože i vy jste úplně někde jinde. A taky nikdo v autobuse a na ulici nemá ani páru, proč se lámete v pase, prskáte na výlohu nebo se jen tak potutelně uchechtáváte. Ono to prostě jinak nejde. Můžete stát třeba před zrcadlem, zírat na sebe jako na cizího, kterému byste rádi domluvili. Ale ten obraz ve vás akorát zase probudí tu samou vzpomínku na onu legrační příhodu. Než si stihnete zopakovat mantru: Klid, klid, to bude dobrý, dýchej, už o nic nejde, je to pryč. Opět vybuchnete. Začarovaný kruh.
Ani já jsem tehdy nemohla před tím nikam utéct. Musela jsem povinně sedět na chodbě na lavici a co chvíli jsem samozřejmě vyprskávala. Až se otevřely dveře od ředitelny. Prý, co tam dělám. „Přemýšlím o svém chování,“ odpověděla jsem. A co jsem teda prý provedla. Tak jsem to odvyprávěla.
Martina Boučková
Jeden komentář
Pingback: