Těhotná a pořád dokonalá. Ne to není o mně.
Moje sestra Katka byla vždycky dokonalá. Už jako dítě mohla provést cokoliv. Jak se dospělí zadívali do jejich andělských očí a hezké tvářičky, všechno jí prošlo. Není divu, že jsem vedle ní vypadala spíše jako genetický odpad, podobně jako byl Danny DeVito ve Dvojčatech, i když mezi mnou a Katkou byl přeci jenom nějaký věkový rozdíl. Nicméně hned na první pohled bylo jasné, že jak Danny ve filmu, tak já v reálu jsme tedy oproti našim dokonalým sourozencům nevýznamného vzrůstu a k tomu nijací krasavci. A abych to absolutně neodbourala už na samotném začátku, dodám to s lehkostí, jak si to jen to slovo zaslouží: také jsme tak trochu „buclatí“.
Stejně tak v těhotenství vypadala Katka perfektně. Jako chápete, že většina ženských je v tomto období opuchlá a obrovská! V těch jejich výrazech matně (nebo marně?) hledáte tu původní dívčí jiskru mezi dalšími bradami a tvářemi jako plachty na balony. Všechny mají prsty na rukách oteklé jako buřty a kotníky nalité jako konve. Ale u mé sestry byl vytvořen patrně nějaký chybný zmutovaný genetický kód, který zcela opomněl tento fakt a ponechal ji takovou jako dříve. Ani když byla v posledním trimestru. Stále byla štíhlá, vysoká, jen se jí zvětšil obvod hrudníku (uf!) a vystouplé bříško bylo vidět pouze z boku. (děs)
Není však jediná na světě. Pár takových potvor stále chodí mezi námi. Třeba k tomu bych ráda dodala, že u nás v kanclu dříve pracovala jistá obdobná éterická bytost, Alžběta Samková. Říkali jsme jí Betty. K tomu měla identické stejně nádherné dvojče. Rozumím: příšerná nespravedlnost.
Takže nevypadala jako my normální ženské, jako třeba já a moje kámošky a většina těch, které znám a vídám na ulici nebo v supermarketu, když do sebe narážíme s vozíky u regálu s čokoládou. Možná jsme na první pohled obyčejné babi, které se sice nejspíš nikdy neblýsknou na titulní stránku módního časáku, ale zato máme jiné přednosti, například:
- Třeba nám rozhodně víc sluší větší velikost. Zatímco taková Betty nebo moje sestra by v ní vypadaly jako v obrovském neforemném pytli.
- Taky dokážu být neviditelná, tudíž na rozdíl od těch manekýn se snadno vyhnu jakékoliv nežádoucí (i žádoucí, bohužel) pozornosti, což vzhledem k mé ostýchavosti je vlastně dobře.
- A to není pochopitelně všechno. Betty totiž v práci nebyla spousta věcí opakovaně přirozeně jasných, takže pak bylo velmi snadné vedle ní vypadat jako nadprůměrně inteligentní bytost.
A proto, když jsem jí tenkrát cestou z pošty s úsměvem pozdravila, a ona se přitom tvářila, jako by mě viděla poprvé v životě, nebo snad, že ji dokonce obtěžuji, přikládala jsem to její typické zmatenosti. Chudák holka, říkala jsem si. Kam to s takovou bude chtít dotáhnout!
A druhý den jsem si jí podle toho dobírala, abych si znovu pozvedla osobnostní laťku bystrosti navzdory své neviditelnosti. Stačilo navázat, když se zeptala: „Čau, tak co včera?“ Odpověděla jsem: „Co by, byla jsem na poště…“ A významně jsem mrkala a kývala hlavou. Ale ona nechápala. Jasně, trošku to vypadalo šíleně, protože jsem podle vtipálka Romana dost špatně parafrázovala Jacka Nicholsona v Kursu sebeovládání, když zrovna podobným gestem posouval Adama Sandlera, aby se ztrapnil u barového pultu. Upřímně, přirovnávat zrovna mě s Jackem Nicholsonem, to už je opravdu velmi ostrý příměr! Ale na panáka jsem po chvíli byla taky zralá. Vyšlo totiž na světlo, že ta osoba na poště nebyla Betty, ale její dvojče. To by ještě ušlo, ale mělo to dohru: „To sis mě jako vážně spletla se ségrou, která je v osmém měsíci těhotenství?! No dovol!“
Takže tak. Zase asi takový bystrý génius nejsem, že.
Martina Boučková
Klíčová slova pro strejdu Google: zhubnout do plavek i bez nadávek 🙂
2 komentáře
JitkaK
😀 😀 😀 Já jsem taky byla obrovská 😀 😀 Naprosto tomu rozumím 😀 😀
Pingback: