Strečová fólie vhodná pro mumie. Tak to JÁ teda nejsem!

Není nad to, když nás kancelářské síly pošlou na čas do provozu, abychom si vážili toho, co máme. Naštěstí po nás nikdo nechce, abychom popadli nástroje a sami něco vytvářeli, neboť by se to jistě minulo s požadavky zákazníka a rozbilo statistiku povolených zmetků. Zejména já, která jsem na manuální práci opravdu dřevo. Raději bych ani nevytahovala vzpomínku, jak jsem si před pár týdny spravovala díru na triku, kterou jsem si způsobila prudkým odtrhnutím od zábradlí.

Všimla jsem si totiž, že mě bedlivě pozorují oči jedné z HR, o které bylo známo, že své slídilské úspěchy s nadšením ventiluje před vedením. Takže aby to nevypadalo, že se jen někde flákám, courám a lelkuji, tak jsem v tu chvíli prudce nasměrovala špičky bot přímou čarou ke dveřím. Akorát že ze zábradlí vyčuhovalo kus železa. A už to bylo.

Nicméně jsem hrdě přijala výzvu a dokonce jsem i po dvaceti minutách našla ve svém systematickém chaosu jehlu a nit. Přece byly doby, kdy každá ženská uměla všechno zašít a vyspravit! Co by na tom mělo být tak složitého? Ještě na základní škole jsem… No, nebudu zabíhat do daleké minulosti. Určitě by se našlo něco i v současnosti… Něco… Něco… (tak asi nic.)

Mno, a skutečně jsem zprvu neměla ani pocit, že bych to nedala. Do prstu a stehna jsem se také píchla pouze pětkrát! Ale co jsem fakt nepochopila, bylo, že když jsem práci dokončila, triko mělo zcela odlišný tvar.

Levý boční šev se mi z nějakého důvodu stáhnul blíž ke středu břicha a o pár centimetrů nad šitím se vytvořila jakási prohlubeň, kam bych si mohla s klidem schovávat mince, kdybych k tomu účelu chtěla novou schovku využít. Nechápu.

Opravovat se mi to znovu nechtělo. Už jsem se stejně tímhle výkonem zcela vyčerpala. Navíc Rudu, mého tlustého kocoura, začínaly zajímat špulky nití, čemuž jsem musela zabránit. Ustoupila jsem jen myšlence, že bych vše uvedla do původního stavu: To znamená šití vypárat a všem tvrdit, že ta šikmá díra byl úmysl. Vždyť je to IN, nosí se to na riflích, proč ne i jinde.

Jenže to také nešlo snadno. Zápolila jsem dost dlouho a konečný výsledek byl, že v triku nakonec bylo děr podstatně víc. Nicméně, stále mi slouží. Sice jako prachovka nebo hadr na podlahu. Ale slouží.

Z obav, abych si neutrhla ostudu a nebyla nucena opisovat od mladších kolegů, jež jsem stejně z většiny ani neznala, jsem si poctivě zapisovala, kdeco se šustlo. Například třeba tady, jak vidím na začátku druhé strany.

Akce se zúčastnila skupinka asi dvanácti lidí. Ve skutečnosti jsem z nich znala jen čtyři, kteří byli z našeho patra. Nicméně to nevadilo, protože stejně mezi námi vládla výborná atmosféra. Doplňovali jsme se jako jedna stejnorodá parta v pláštích. A mé poznámky byly nepřekonatelné.

Mimochodem, ještě k těm plášťům: Všichni jsme je obdrželi ve stejné velikosti. Asi žádné další jiné nevedou. Což o to, většina v nich vypadala relativně obstojně, dokonce jeden chlápek víc než dobře. Začalo se mu přezdívat “doktore“.

Jenže to se o mně rozhodně říci nedalo. S mými 155 cm a vyfasovanou velikostí „běžného muže“ jsem se v tom hábitu exemplárně ztrácela. Mohly to být další body pro mou neviditelnost, jenže jsem ji protrhávala právě tím, jak jsem v tom nakonec děsně vypadala. Tak třeba rukávy jsem si musela ohnout na třikrát, aby vůbec byly vidět moje prsty. A to bylo to nejmenší. Protože jsem akorát tak připomínala neforemnou kouli, ze které čouhal jen zbytek nohou, čímž padla vniveč veškerá moje ranní péče před zrcadlem pro případ, že bych na někoho měla udělat dojem.

To však nebyl jediný důvod, proč jsem se stala středem pozornosti.

Když jsem se třeba přihlásila se zvednutou paží, abych dala najevo svůj zájem a položila fundovanou otázku, srolované poznámky v ruličce vzhledem k tomu prudkému pohybu prostě odletěly. Kdyby aspoň spadly hned vedle mě, abych se jen sehnula. Ne, to by bylo moc jednoduché! Ony si to musely zamířit přímo do krabice, která již cestovala po pásu k baličce a pak frnk na náklaďák a přímo k přístavu. Na původní otázku a blýsknutí se svou bystrostí před ostatními nebyl čas. Musela jsem rychle přiskočit a …No, nešlo to tak hladce, jak to obdobně hladce odlétlo. Nebylo divu, když jsem takový skrček.

Musela jsem si tedy stoupnout na špičky, abych vůbec něco viděla. Než se mi to povedlo, krabice stejně popojela. Znovu jsem přiskočila a opět na špičky a to už jsem ty papíry (hurá!) zahlédla, ale… Krabice zase o kus odjela. Takže jsem se zase k ničemu nedostala.

Takto by se to určitě ku radosti všech posměváčků opakovalo nejspíš až do té doby, než by na konci linky automaticky stroj krabici a mě i v tom přerostlém plášti omotal těsnou strečovou fólií. Naštěstí stále platí, že ne všichni jsou škodolibí přihlížející. Jeden dvoumetrový kluk mi přiběhl na pomoc. Vylovil moje veledůležité zápisky, takže i test jsem díky němu pak zvládla na 95%.

Na fotce jsem se snažila neúspěšně skrývat, dokud jsem nebyla vstřícně upozorněna, že vzhledem ke své výšce (opět!) bych měla stát vpředu. Tak tohle sice nevyšlo, ale budiž. Hlavně, že bylo po všem. Nic se nemá přehánět.

U brány jsme ještě prohodili pár posledních vět, jako že to bylo super a jestli se ještě v tomhle nebo částečném uskupení setkáme. A já znovu poděkovala dlouhánovi. Bez něho bych možná už ležela v trucku směr Hamburg. “Tak já už jdu zpátky k sobě. Snad někdy příště. Měj se a ahoj!“ prohodila jsem.

A on rozpačitě slušňácky odpověděl: „Nashlednou!“

Vtu ránu jsem se mi udělalo černo před očima. Jak nashledanou? Copak jsem tak stará? Je mi 32! Jak mi může … takový… tsss. No, tohle teda…

Martina Boučková

Klíčová slova pro strejdu Google: Kolik let mi zbývá do důchodu? Jak někdo může o něčem takovém přemýšlet, když ještě nemá ani rodinu! “Ale, miláčku, už ti bylo třicet,” říká máma, “Na co jako ještě čekáš?” Hm, dobrá otázka. Na zázrak?

Ten čas letí

Ještě ani ve třiceti

Stále nemá děti.

Aspoň že jí práce

Přináší pocit

Satisfakce