Deník zoufalé třicítky

.

Recenze na YouTube kanálu Dany Goliášové, celé video zde.

Proč si přečíst Deník zoufalé třicítky?

Předně vám pomůže: ODPOČINOUT SI, UVOLNIT SE OD STRESU A UPŘÍMNĚ SE ZASMÁT.
Devět z deseti psychoanalytiků se smyslem pro humor doporučují trávit volný čas s knížkou, která vás pobaví, s filmem, u něhož se zasmějete, a s přáteli, se kterými se nenudíte. Nadopujte své zdraví HUMOREM.

NOVÉ BONUSOVÉ PŘÍBĚHY PRO VÁS!

Jak jsem volala opraváře

Jednou mi mamka řekla, že mít doma chlapa, je výhodné i z toho důvodu, že pokud se něco rozbije, on by to mohl opravit. Skvělé. Akorát nemám tušení, kde to vyčetla, neboť ani táta nikdy nebyl žádný kutil Tim. Zato uměl výborně organizovat práci! A možná i to se počítá, protože výsledky vždy stály za to! Moc dobře si pamatuji, když se rozbil šicí stroj, jak brilantně mamku instruoval, kde má jaký šroubek povolit, aby mohla odklopit vnější plasty, odkud pak stačilo jen vytahat chuchvalce prachu, a následně na přesná místa kápnout olejíček. Ano, takhle můj táta mamce spravil šicí stroj. (Celý příběh zde)

Svatba sestřenky Jitky

To byl zase víkend! Přesně takový, co by si zasloužil zresetovat a zkusit to s ním raději pěkně znova od začátku. A to jsem si plánovala, jak budu krásná a společensky na úrovni. A že když bude jídlo zdarma, nebudu se cpát, jako bych týden předtím nic nejedla.

V sobotu se totiž vdávala Jitka, dcera bratra mého otce. Prostě sestřenice. Posledních několik let, co jsme dospěly a přestaly jsme jezdit na rodinné sešlosti, jsme se takřka vůbec neviděly a ani si nechyběly. A tak mě pochopitelně překvapilo, když byla před pár týdny ve schránce u našich pozvánka na svatbu, na níž jsem byla „srdečně“ zvána jak já, tak moje sestra. Nakonec dorazilo kolem sta lidí. Dost stresující. Pro mě rozhodně. Připadala jsem si spíš jako na demonstraci než na něčí svatbě. (Celý příběh zde.)

Skrytý hudební talent

Před nedávnem jsem četla článek o tom, jak jsou dnešní lidé zhýčkaní a jak strašně s nimi jejich děti a domácí mazlíčci manipulují. To teda už z principu musím popřít. Jednak já děti nemám. To, že je nemám, je vedlejší. Nebudu to tady rozebírat, protože co kdyby si tento můj příspěvek přečetla mamka a pak mi večer bude volat: „Ale Leničko, já ti to pořád říkám. Musíš se líp voháknout. Pokud budeš chodit do práce jen ve vydojeném triku a riflích, nikdy se vnoučat nedočkám.“ Předně: To triko není vydojené, ale cíleně dlouhé, aby zakrylo všechno, co zakrýt má. A pak navzdory všemu vždycky nosím ty nejvíc sexy botičky: ať to jsou lodičky nebo sandálky, vždycky jedině na podpatku. Když už jsem teda moc nevyrostla…… (Celý příběh zde.)

Přečetla jsem pro vás první kapitolu. Užijte si poslech!

.

Další ukázka:

„Přijď za mnou do mítinkovky.“

To jsem se orosila. Na čele. V podpaží. Helemese, že by zajímavý začátek týdne? Zapnula jsem přední kameru na mobilu, zkontrolovala zevnějšek a taky, jestli nemám něco nechutného mezi zuby. Vytáhla jsem ze šuplíku úžasnou melounovou toaletní vodu. Rozčesala vlasy. A radostně se vydala na konec kanclu, kde jsem nakoukla do jeho bývalé ošuntělé zasedačky. Tam ale nikdo nebyl. Následně jsem tlačila oči na sklo skrz žaluzie jedné z uzavřených mítinkovek, kde naopak bylo narváno dost. A v tu chvíli se otevřely dveře z té protější. Tak mě Aleš přistihl právě v momentě, kdy jsem v mírném předklonu v úzké chodbě  nepříliš duchaplně těkala hlavou sem a tam, abych mezi drobnými vodorovnými škvírami vymžourala, jestli je i on mezi těmi lidmi uvnitř, protože pak by se očekávalo, že bych se měla taky připojit. Nejenže jsem tedy svým nepřehlédnutelným pozadím v nelichotivém předklonu zabrala celou chodbu, ale taktéž to vypadalo, jako bych byla fakt příšerná zoufalka, která šmíruje protější skupinu, a to by mohlo být považováno za naprosto neprofesionální jednání.

A rozhodla jsem se, že se od nynějška soustředím na něco jiného. Nepotřebuju chlapa!

Mám přece Rudu. Najdu si nějakého koníčka! Ano! Něco vyberu… na internetu… na sociálních sítích… vždyť lidi toho dělají spoustu. Něco z toho bude určitě vhodné i pro mě.

A tak jsem okusovala konec tužky a přemýšlela. Přitom mi na stole přistál zmačkaný papírek. Nebyla to žádná šlupka, však říkám, jen papír, ale parádně jsem se lekla a probralo mě to ze snění. Zvedla jsem oči a vyděšeně se dívala kolem sebe, co mohlo zapříčinit tento útok. Lída si mě otráveně změřila, jako by nevěřila vlastním očím, protože ona na rozdíl ode mě má prý pořád co na práci, a pak prstem ukázala směrem ke stolu u okna.

Pohledem jsem fixovala jasnou přímku jejího ukazováčku až k místu, odkud měla ta legrácka připomínající zamrzlou pubertu vystřelit. Aleš se na mě šklebil, jako by mu uletěly včely, pak zaťukal ukazovákem u zápěstí, kde většina lidí mívala hodinky, než přišly mobily, následně roztáhl ruce nejspíš v nepochopení, proč tak plýtvám draze placeným časem ‒ což by mi mělo vždycky dojít při pohledu na výplatní pásku, ale evidentně nedochází ‒ a pak hýbal prsty ve vzduchu, jako by hrál na klavír… Ne, špatně jsem si to přeložila, jako že já mám psát na klávesnici, než okusovat tužku číslo dvě s logem firmy, protože od toho tu fakt nejsem. Jsem tu přece proto, abych psala zákazníkům a komunikovala s celníky a finančním… Jasně, chápu.

Pokračujte na další stránce

Stránky: 1 2